Americký magistr

Amerika

"Budu studovat v Americe. Budu pořád chodit na párty, k tomu vystuduju skvělou školu, budu strašně chytrej a penízky potečou proudem. Budu si žít jako v televizi." Není to tak? Není. Své spolužáky možná nikdy neuvidíte, školné možná nikdy nezaplatíte, přednášky budou mimo realitu a teorie možná někde na úrovni naší střední školy. Nebudu tady však rozebírat jak Amíci ve skutečnosti milují sedět doma nebo jak každým rokem narůstají finanční požadavky až někam k oběžné dráze peněz. Zaměřím se na to posledně zmiňované - kvalitu. Americké školy se totiž pravidelně umisťují na předních pozicích světových žebříčků a i třeba ta 60. v zemi je pořád výš než nějaká Karlova univerzita. Jakožto jeden z mála, který si prošel jak českým, tak už je v polovině amerického magisterského systému, se zde pokusím o unikátní srovnání. 

Před lety jsem vystudoval bakaláře i magistra umělé inteligence na Masarykově Univerzitě v Brně. Nebylo to vždy ideální. Kvůli takovým jako docent Polák, "mistr světa v pologrupách", jinak však učitel obecné algebry na informatice (kam ho odsunuli z přírodovědy), dokáže být studium u nás pěknou noční můrou. Celkově bylo studium poměrně náročné, předalo hodně teorie a člověk si na konci mohl oddechnout, že pod ten autobus přeci jenom neskočil. Předalo však i užitečné věci. Když jsem pak vyšel do světa, hned do vědecké firmy v Londýně, tak jsem si hned všiml jedné zajímavosti. Všechnu vědu tam dělali Číňané, Portugalci a pár jiných národů. Ani jeden Brit. Ti dělali pouze manažery a vývojáře. Ani jeden z mladých vývojářů do 30 let, až na jednoho, však neznal ani tak důležité pojmy jako "časová složitost". Ta základní věc, která rozhoduje, jestli se vaše oblíbená aplikace načítá třeba 3 sekundy nebo minutu. Zato však všichni měli drahé londýnské školy za 9000 liber ročně.

Střih do roku 2020. Hlásím se už na svého 3. magistra. Tentokrát do USA. Studium mě docela baví, tehdejší práce o dost méně, vyčistím si bídné známky z "Masárny", navíc škola je v žebříčcích dobrá a jde to i online. 10 předmětů, 3 projekty a je hotovo.

Narážím poprvé. Bídné informace, špatný informační systém, pofidérní komunikace z jejich studijního oddělení. Pomalu na to zapomínám, když se rok nato ozvou sami znovu. Každá platící duše je totiž dobrá, a tak se mi tentokrát minovým polem jejich webu s jejich pomocí povede projít. Tím však smršť bizarností měla teprve začít.

Arizonská státní univerzita

ASU se honosí mnoha tituly. #1 in innovation. #25 inženýrská škola v USA. 100-150 v Šanghajském seznamu nejlepších škol světa. Masárna je někde kolem 600. místa. Už jsem je i viděl zmíněné v souvislosti s nějakým konkrétním výzkumem. Nebo v klasických amerických srdceryvných příbězích typu "holka z ulice teď studuje ASU a pracuje v NASA". Každý, kdo prokáže, že zvládne první 3 předměty aspoň na B, tak nemusí dělat přijímačky na magistra a ještě se mu ty předměty uznají. Kdo by do toho nešel? Navíc během prvního roku snížili požadavek ze 3 projektů na 2. Je to místo naší diplomky, státnice se nedělají vůbec.

Po roce byrokratický zásek. Studium znovu v ohrožení, protože mi nevzali moje certifikáty z "Masárny". Podle pána ze studijního, prvního, který se se mnou vůbec byl ochoten bavit, jsem měl vzít ty pdfka s oficiálním razítkem a sloučit je do jednoho jpg obrázku. Ano, jpg, ten formát na fotky z dovolené nebo z pivních párty. Oficiální PDF nelze přijmout. Nyní už je vše procesně zaseknuto a prý ode mě nemůžou nic přijmout. Mám však zkusit ty pdfka vytisknout, vložit do obálky a poslat do školy. Nakonec mě z toho vysekala samotná Masárna, protože jejich paní na studijním, nesvázaná všemožnými rigidními procesy, poslala všechny moje možné transkripce do Arizony, čímž mě zachránila.

Počkat. Jak že to bylo? #1 in innovation?

Výuka

Konec 2021. Jakýsi americký učitel s polským předkem podle jména nás učí o barvičkách. Červená patří k modré, ale už ne zelené. Co 20 vteřin vlastním výkladem uspává i sebe. Zase se probouzí a pokračuje, že trojúhelník je skvělý směrový symbol, ale už ne kruh. Aspoň je mu rozumět. Většinu učitelů totiž tvoří Indové, kterým je rozumět velmi špatně. A ještě hůře těm čínským. Tam to nezvládá ani strojový přepis. Indové tvoří i většinu spolužáků. Školní chat na Slacku bombardují úžasnými dotazy, jak třeba zazipovat soubor do projektu. Mechanicky se učili zabalit celou složku. Nyní je však zadání na samotné soubory, bez složky. Potřeba vlastního myšlení je maximálně vyvádí z míry. Na magistrovi z informatiky. Poslal bych na ně průměrnou českou sekretářku, ať jim to vysvětlí.

Každý týden každého předmětu je zakončený minitestíkem. Aspoň 3 otázky z 10 mají překlepy, jsou špatně položené nebo vyloženě chybné. Hodně jich pak odráží osobní názor autora - třeba otázka "Který typ databáze se používá na velká data?" s možností výběru více odpovědí prostě nejde trefit správně. V zemi, kde některé korporáty používají na velké databáze i Excel, nejhorší nástroj k tomu určený hned po hliněné tabulce.

Naopak jindy mám pocit, že jsem 6 leté dítě, které testují na rozřazení mezi zvláštní a základní školou: "Který z těchto znaků identifikoval nějaký Bertin jako směrový znak?", odpověď je možná jen jedna a na výběr je kruh, čtverec a šipka. Zakroutil jsem hlavou, zvolil správně šipku, a na perličku s Bertíkem zapomněl. Na týdenní schůzce se však začalo několik Indů dožadovat o automatický bod za to, že tahle otázka nebyla na přednášce. Málem jsem u toho spadl ze židle.

Test z vysoké školy lobotomické.

Test z vysoké školy lobotomické.

Nejvražednější jsou ale projekty. Zaberou spoustu času. Většinou jsou na něco docela základního, třeba shlukování pomocí jistého algoritmu jménem k-means, což schopný programátor udělá u snídaně. Tedy za nějakých 10 minut. Dokonce se dá pomocí kuliček na cvrnkání vysvětlit a zadat i malým dětem. Takhle triviální to je. Jenže autor udělal chybu v zadání. V proměnných. V algoritmu. Člověk, který připravil vyhodnocovací systém, zase tam. U jiného projektu jsou použité nikde nedefinované matematické funkce. Najednou 10 minutový algoritmus ladíte 3 dny. Po vlně nevole se mění zadání. Najednou je na 3 místech. A každá verze je jiná. Rozbíhá se hra proti vyhodnocovači. Já svoje řešení vyloženě reverse engineeroval z vyhodnocovače podle znalostí tolerancí a dalších triků. Jako kdyby po vás někdo chtěl jenom zavolat zákazníkovi z pevné linky a po třech dnech jste to zvládli rozebráním telefonu a připájením drátků ke stožárům uprostřed ulice.

"Ty bys to tady mohl učit", říká mi jeden den spolužák na školním chatu. Jenže já to nechci. Přišel jsem získat znalosti a otevřít si případně cestu k západnímu doktorátu. Ale má vlastně pravdu. Úroveň našich projektů napovídá, že lidé, kteří to připravovali, sklouzli jen hodně po povrchu problematiky. Člověk, který v oboru pracuje i jen pár měsíců, se dostane mnohem dál. Navíc podle množství překlepů to udělali v rychlosti a ani jednou po sobě nepřečetli. Musím se ptát - jakou že mají zdejší učitelé vůbec odbornost? A tržnice v Hydebarádu se nepočítá.

Známky jsou pak kapitola sama pro sebe. Každý, kdo se vypořádá s nástrahami testů a projektů, dokáže se namemorovat pár stránek textů, tak s tím A, maximálně B projde. Jiná možnost ani není. Povinné a povinně volitelné předměty totiž musíte udělat aspoň za B. A i celkový průměr studia musí být aspoň B. Jinak vás vyhodí. Platící studenty. A to nechceme, ne? Jak si oproti těmto studentům stojí lidi, kteří prošli drtičkou škol ve Východní Evropě? No se známkami špatně...

Jo už jsem zmínil, že mám jenom áčka? Jenže žádná sláva. Z posledního předmětu mělo A víc jak polovina studentů. A pak teda jedno B+. Z jediného praktického předmětu - testování a verifikace softwaru. Jeden z mých denních chlebů. Učitel si od dob Nixona nějak neaktualizoval materiály a mně nějak nešlo pod nos se to naučit jinak.

Ne všechno má špatnou kvalitu. Dostali jsme spoustu pozvánek na přednášky o diverzitě a překonavání křivd vůči černochům. Všechna propagační videa ke škole se zaměřují zejména na tohle. To jsou snad jediné dobře zpracované materiály. Ale nechci teď hrát na jiné struny a zbytečně odbíhat, tak tedy zpět.

Zdejší studenti si však problémy školy dobře uvědomují. Spousta lidí mi psala, jak je tahle kvalita otřesná. Někteří naplnili své výhrůžky a odešli. Jiní se to snaží skousnout. Motivací většiny těch schopných je změnit obor na IT, takže si po svých mechanicích a kuchařích snaží udělat magistra z programování. Kromě Indů. Ti si nestěžují. Nejspíš se už vidí jednou nohou v Arizoně. Zřejmě učit, neboť je to snad nejlehčí cesta k vízu. Hlavně nejlepší pak budou ti, kteří nepoznali ani šipku.

To dobré

Studium na ASU má i výhody. Dělám si to dálkově, pěkně z pohodlí křesla nebo hamaky (už jsem to zkoušel i ze sauny). Pouštíte si videa svým tempem (pokud mají titulky, tak jim i rozumíte), vyplňujete si testíky a pracujete na projektech. Přes projekty pořád potkáte zajímavé lidi, kteří mají různé motivace a díky online v podstatě rozhodíte sítě po celém světě. V týmu jsem měl i člověka, který dělal bankéře v Jemenu a na meeting cally chodil málokdy, protože mu většinu dne nefungovala elektřina. Ale taky zajištěného vystudovaného strojaře z Emirátů.

Zajímavý považuju za způsob, jak to bylo celé vymyšleno. Dálkové studium na ASU je skoro až gamifikované, dostáváte různé podmínky, v různých časech, které je třeba splnit a odměnou je postup ve hře. Navíc ne všechno je třeba vyřešit hned. Po zaplacení $1500 za první předmět naskakujete do vlaku prakticky okamžitě, jak si to v době internetové představuju. Jiná vstupní bariéra není. Tedy pokud se poperete s jejich bídným informačním systémem a povede se vám aspoň registrace předmětu (zlepšuje se to ale každým rokem). Všechno potřebné papírování, různé nastavování a oficiální přihláška přichází až později. Po splnění MasterTracku s dobrými známkami dostanete první certifikát a možnost stát se oficiálním studentem, který si už jen dodělá zbývajících 7 předmětů. 

Realita

Jak je tedy možné, že je taková škola, případně takové množství škol tak vysoko v mezinárodních žebříčcích? Samotná metrika je totiž nastavena na objem výzkumu, který se na dané instituci provádí. A důvod, proč americké školy mají takový objem, je už nejspíš ukrytý výše. USA je vysněná země pro mnohé a univerzity jednoduchý způsob, jak se do země dostat. Před lety jsem sám zažil v Británii doktorandku chemie z Nigérie, která stěží uměla číst a psát, natož ovládnout svoji látku. V přestávkách mezi cvičeními, kdy jsem jí pomáhal s vyčíslováním chemických rovnic a jejich následném sestavování v softwaru (na gymplu jsem měl z chemie za 4), se mě ptala, jestli nevím ještě o nějakých způsobech, jak lehce získat britské vízum.

Je samozřejmě otázkou, jak vypadá takový bakalář. Měl jsem zkušenosti jenom s magistrem. Musím říct, že při rozdílovkách jsem se lehce zapotil a je tak možné, že magistra na západě berou jenom jako jakousi lehkou nadstavbu a nutné zlo před doktorátem. To mi tady s příslušnou zkušeností může doplnit někdo jiný.

Školy v USA a UK nejsou nutně lepší, než v Česku. Mnohdy je kvalita vyloženě otřesná (teď vycházím i ze zkušeností někoho jiného, kdo si prošel jednou z top 10 škol světa). Tím nechci automaticky shazovat třeba MIT nebo Harvard. Nikdy jsem neměl tu čest potkat někoho tam odtud. Přesto mám nakonec dobrou zprávu - na dobré vzdělání není třeba se hned zadlužovat nebo hledat sponzory. Stačí zůstat v Česku a vystudovat zdarma. Ve světě pak budete stejně za hvězdy.