Kavkaz

"Do Vardzie nejedu, zabil jsem tam člověka. Policie mě tam pořád hledá.", líčí mi taxikář v lese za městem. "Počkej tady se mnou, zavolám kamarádovi." Sundávám si bundu, protože jenom v tričku se z pout bude určitě utíkat lépe. Dávám si klíče mezi prsty, jak nás to učili ve škole v Karviné...

Kapitola I - Ven z Evropy

Že jedu do méně vyspělých oblastí světa, jsem začal pociťovat už při cestě tam. V Bohumíně mi lístek do Katovic prodat nechtěli, prý si ho mám koupit ve vlaku. Všechny směnárny jsou ale v neděli zavřené. Ve vlaku průvodčí kartu nebrala a české peníze už vůbec ne. Moje rodné Slezsko mi zase jednou připomnělo, proč jsem se z něj vlastně odstěhoval. Ale dost starých vzpomínek, Gruzie už čeká!

Už letiště v Kutaisi se později ukázalo jako dobrý vzorek, čím jeho tahle naprosto svérázná země je. Při vstupu člověk dostane na uvítanou lahvičku vína, čímž ho potěší, jen aby vzápětí úsměv při použití záchodu zmizel. Odskočit si tady znamená umět zadržet dech na 2 minuty. Docela věřím, že pokud náhodou zmodráte nebo rovnou omdlíte, prostě jen přiskočí personál speciálně vycvičený na tuto situaci a na vzduch vás vytáhne koštětem.

Páteř i žebra dopravy v Gruzii zajišťují Maršrutky - dodávky unavené a omlácené životem, protože všechny ty hezké jsou nejspíš alokovány na dopravu z letiště do města. Fungují tak, že si tam sednete a při určitém stupni zaplněnosti - nejlépe plně obsazený autobus a ideálně vám někdo nesedí na klíně - se rozjede. Což většinou trvalo půl hodiny, ale v krajním případě to prý může zabrat i několik hodin. Na Kavkaze se musí umět žít a naučit se mít čas. Všechno je tu prostě jinak.

Po 30 minutách se naše Maršrutka uprostřed hluboké noci rozjela. Snažil jsem se rozchodit nově nabytou datovou simku, ale zapásil jsem s gruzínskou elfštinou. m (ო) je o a o (ბ) je b, hmm dejte mi tak rok. Kombinací trpělivosti, štěstí, zaříkávání a obětování dětí sedících přede mnou jsem data rozchodil a našel i v 1 ráno můj hostel s non-stop recepcí, což v tomto konkrétním případě znamenalo majitele v županu s napůl zavřenýma očima. Platidlem zdejším jsou prý nějaké lári fári. Poskládal jsem se do postele. Gruzie je prostě z jiného světa. Jeden z nejzapamatovanějšíhodných a nejulítlějších výletů právě začal.

Kapitola II - V Gruzii je normalita relativním pojmem

Od majitele hostelu, tureckého odborníka na hydroelektrárny, jsem získal tipy na zajímavá místa v Gruzii. Srovnal jsem je s předvýběrem na TripAdvisoru a doufal se dostat do skalního města Vardzie. Po oblídce samotného Kutaisi jsme maršrutkou dohopkali do cílové stanice v Zestaponi, kde si člověk může prohlédnout neturistickou a vlastně skutečnější Gruzii. Spousta rozpadajících se paneláků tvořila pod typickým kavkazským deštěm rozbahněná sídliště. Různé haraburdí a rozbité sklo byl zdejší standard. Kolem se proháněly děti, toulaví psi a slepice. Srdce fanoušků Sovětského svazu by muselo zaplesat a oči zvlhnout. Tady je svět ještě bláznivý.

Do Vardzie žádný autobus nejede. Hejno taxikářů mi na autobusovém nádraží mi rozmluvilo můj bláhový úmysl dostat se ze Zestaponi do Vardzie maršrutkou. Nechal jsem se přemluvit a nasedl k taxikáři s vizáží vyhazovače z nočního klubu kdesi v Moskvě. Dojeli jsme za město, vypnul motor a spustila se scéna z úvodu. Skoro jsem ztuhl hrůzou. Byli jsme tady sami a za chvíli má dojet jeho kamarád. Ten si mě po chvíli opravdu převzal.

Kupodivu jsem nemusel nastupovat svázaný. Faktem je, že jsem byl vystaven gruzínskému humoru podobně jako když je neplavec vhozen do vody a má se rychle naučit plavat. Plnou silou bez předchozí přípravy. Normálně mi nejsou svaté ani vtipy o dětech s rakovinou, ale Gruzínec by je nejspíš vykládal přímo na dětském oddělení onkologie.

Ve Vardzii žádné skály nebyly. Jenom benzínová pumpa se dvěma lidmi. Můj nový taxikář se snažil od pumpařů zjistit, kde mají být ty skály. Chvíli si nechápavě předávali můj mobil v ruce. Pak spustili hurónský smích. Vardzie jsou v Gruzii očividně nejméně dvě a my dojeli na tu neskalní. Místní se na můj účet bavili velmi otevřeně a taxikář to jako několik dalších lidí po něm sděloval po cestě zpět mobilem i svým kamarádům. Gruzínci jsou prostě přímí a družní. Taxikář se ukázal jako skalní fanoušek a začal mi neodbytně nabízet, že mě vezme do skutečné Vardzie, z čehož nešlo vyváznout jinak, než že jsem nabídl alternativní plán cesty. Místo Vardzie a Čiatury, kam by mě zcela jistě odvezl, kdybych je chtěl vidět, jsem musel říct, že už chci do Tbilisi. Snad ho tím setřásnu. Vyhodil mě u maršrutky a hned předal do ruky řidiči. Už nešlo vyváznout.

Cestu lemovaly rozpadlé paneláky a polozatopená políčka od všudypřítomného deštíku. Na ruinách se občas objevovaly optimistické nápisy jako "there is no happiness we does here". Mezi nimi pobíhaly smečky psů. Vůbec celá krajina mi asi nejvíce připomínala bohatý svět Falloutu 4. Jen připomenu, že ten se má odehrávat asi 200 let po globální jaderné válce.

Najít můj hostel v Tbilisi se ukázalo jako trochu komplikované, za což mohl trochu i fakt, že konkrétní dvorek byl označen růžovým nápisem na hnědé stěně bez směrového čísla a konkrétní dveře na dvorku nebyly označené nijak. Nač by to člověk dělal, to by byl nejspíš negruzínský styl. Takhle mě donutili pobavit se s místními. Pomohly mi až dvě obsluhující paní v UFO kavárně vedle, které z nějakého záhadného důvodu ve středních letech a s typickým ruským vzezřením ovládaly angličtinu lépe, než zdejší mladí. Na jejich minulost jsem se ale ptát neodvážil. Nejspíš za to mohly i zmínky o tajné americké základně Oblast 51 všude po stěnách.

Uvnitř hostelu mě přivítali Němci, což jsem přijal s nadšením, neboť jsem sprchu potřeboval jako sůl. Jejich rasovou čistotu jsme narušovali jen já a jeden nemluvný křenící se Brit. Tahle rodící se malá německá komunita mi tady byla záhadou. Na dotaz reagovali tvrzením, že už je nebaví striktnost, uniformovanost a nevřelost Německa. Na důkaz soucitu jsem se představil a chtěl si potřást rukou, což Němky odmítly s tvrzením, že to je nečisté a proti nastupujícím anti-covid pravidlům. Jinak se s nimi dalo s určitým sociálním distancem pokecat dobře.

Kapitola III - V Azerbajdžánu mi v cestě stojí plešatý diktátor

Po prohlídce Tbilisi jsem se chystal na jednodenní výlet do muslimského Azerbajžánu. Když jsem při plánování cesty na Kavkaz zjistil, že 2. město téhle ropné země se jmenuje Gandža, neváhal jsem vyřídit si elektronické vízum. Při loučení a povzbuzování přátelských lidí z hostelu, že v Azerbajdžánu nic není, tak ať se co nejrychleji vrátím, jsem další den v 5 ráno vyrazil.

Tiché noční ulice Tbilisi byly maršrutkoprázdné a studené. "Weather in Georgia" hlásil skoro 20 stupňů, což by se snad mohlo i podařit. Tak za 2 měsíce. Musel jsem si na autobusové stanoviště stopnout taxi. Po 6 kilometrech mi naúčtoval 50 lari, což je zhruba 400,-. Vždy je lepší se v těchto končinách zeptat na cenu na začátku, což jsem ve spěchu zapomněl. Bohužel na stanici mi ochotní taxikáři řekli, že na internetu avizovaný autobus v 6 ráno na hranice, nejede. Snažil jsem se zjistit nějaký alternativní zdroj informací, zatímco se za mnou táhli jako armáda zombie. Nešlo uniknout. Při slibu, že mě na hranici vezmou za 60 lari, jsem kývnul.

Posadili mě do auta k člověku, kterého jsem si pokřtil Darth Vader. Mluvil dírou v krku a prakticky mu nebylo nic rozumět. Náš společný čas prokládal vzdechy temného lorda. Po celých dvou kilometrech zastavil s téměř prázdnou nádrží na benzínce a hned chtěl 50 lari, aby mohl natankovat. Atmosféru dokresloval odpalováním jedné cigarety od druhé, které vkládal do díry v krku a prokládal je smrkáním přes tutéž díru. Ke zdejším zvláštnostem patří i jízda bez pásu, který si znalí taxikáři podrží přes tělo, když se blíží kamera. Pak ho ladným švihem vrátí zpět.

Za svítání jsme dojeli na hranici Červený most, kde mě před výstupem požádal o dalších 20 lari (už jsem byl na 70). Celkem perzistentně na mě doléhal, abych mu přesně řekl, kdy se vrátím na cestu zpět. To už jsem s batohem mířil k celníkům. "Víza prosím". Celník koukal na čárový kód, na můj pas, na mě a trochu nechápavě na taxikáře, který věrně stál vedle mě. Dokud nás víza nerozdělí. Nakonec se se mnou rozloučil posledním vaderovským vzdechem: "3 lari".

Slunce začalo stoupat a osvětlovat písek, prach a zástupy veksláků, kteří se po mně vrhli po vyjití z celnice. "Tady nikde neexistuje směnárna, ani bankomat, vyměňte manáty." Proplétal jsem se jako Ježíš, ke kterému zástupy věřících natahují ruce. Konečně jsem se mohl nadechnout. Oops. Už se sune zástup taxikářů. "Z hranice neexistuje žádný spoj a už vůbec ne do Baku." O hodinu později jsem s penězi z bankomatu na revolutku odjížděl maršrutkou do prvního města na hlavním tahu - Qazaxu. Po kávě a kebabu za 2 manáty (26,-) jsem pak přestoupil na spoj do Gandži. Uvědomil jsem si, že vídávám více a více lidí s rouškami. Tohle jsem v Evropě neviděl. Asi za to mohla blízkost k Íránu.

Cesta trvala přes 100 km, dost času na dočtení ziburova dobrodružství po Gruzii a Arménii, abych si mohl udělat další značky na mapu. Vedle mě sedělo na klíně své matky malé pětileté dítě, které občas koukalo na obrázky v knize. Někdy na 80. kilometru jsem došel k obrázku prsaté sochy Kartlis Deda, která shlíží na Tbilisi a dítě začalo vrtět hlavou. Na další stránce se objevil velký křesťanský kříž a už vrtěli oba. Matka zaječela na řidiče ať zastaví a při vystupování na něj cosi křičela. Chápu. Asi měli strach, že zařvu "Hospodin je velký" a v zápětí autobus plný muslimských chudáků zapálím posvátným ohněm. Zbylých 30 km jsem tak musel absolvovat o samotě. V cílové stanici si řidič vzal 3 manáty (40,-) a rozloučili jsme se.

Azerbájdžán je klasický příběh surovinové diktatury. Ropná pole drží hrstka lidí, širší masa se k těmto penězům nedostane. Všechna vláha zůstane v Gruzii a Arménii, takže je tato země východně od Kavkazu plochá poušť. I podle místních je jediné zajímavé místo hlavní město Baku. Prostě ideální místo pro život. Tyto znalosti jsem kromě Wikipedie získával od ruského turisty, kterého jsem potkal na první památce po cestě - honosného parku Hejdara Alijeva, otce současného vůdce. Nejdrsnější hodinová nalejvárna cizího jazyka, kterou jsem v životě absolvoval. Své znalosti ruštiny jsem aspoň ztrojnásobil na asi 9 vět. Starý Rus byl sice původem Azerbajdžánec, ale podle svých slov je rád, že se za mlada přestěhoval do Ruska a jezdí sem jen za sestrou. Tomu říkám vizitka.

V centru jsem už byl notně vyhladovělý. První restaurace vypadala svým dřevěným obložením útulně. K poznávání cizích kultur přeci patří i jídlo. Svalil jsem se do židle, jak ze mě batoh a kilometry v noze zase udělaly trosku. Starší holohlavý pán (jak vypadali všichni muži tady) od vedlejšího stolu jevil zájem a vyptával se. Drahý oblek, notes A4 a propiska dávaly tušit, že pán patří mezi lepší společnost. Poslechl jsem a přisedl si. Už jsem se zmínil, že tady neuměl anglicky vůbec nikdo? "Můj bratře, odkud jsi? Chceš ochutnat místní jídlo a zakusit místní pití?" Následovala podivná strž ochutnávek, lití vodky, tlačení ředkviček do mě (údajně nejlepší specialita na světě, kterou v Evropě nemáme), kterou prokládal hovory s kamarády a manželkou po mobilu "Hádej s kým tu sedím. Neuvěříš. Český turista..." Neustále objednával další chody. "Číšníku, zaplatíme." Pán zaplatil své první jídlo, vodku si stejně tahal z tašky. Teď zaplať ty. Kruci.

Můj hostel byl pravý sen ultra low-cost baťůžkáře. Dostat se k němu dalo jenom přeběhnutím šestiproudé silnice, na kterých auta rozhodně nezpomalovala. Majiteli hostelu vypomáhal kvůli angličtině Pakistánec, který mě uvítal větou jestli jsem muslim. Raději jsem zvolil Křesťana, než ateistu, načež se zarazil a po chvíli odvětil: "Ale to nevadí, tady jsme všichni lidi." Not weird at all. Pokoj jsem sdílel s lidmi z DRK, snad té jediné zemi na světě horší než Severní Korea. Inteligence z mých nových spolubydlících přímo vyzařovala, takže jsem nezvládl zjistit, jak se tam vlastně dostali. Ručníky, mýdlo nebo tlak vody ve sprše chyběly. Člověk na recepci netušil, kolik mám vlastně zaplatit a kde mám vlastně bydlet, takže jsem v noci ve výsledku skončil s místňákem, který volal snad 3 hodiny v kuse. V tichosti jsem se po pár hodinách spánku vytratil následující den asi v 5 ráno.

Asi nejznámější jméno spojené s Gandžou je perský básník Nizámí Gandžaví, který tady má pěkné mauzoleum. Zaskočenému taxikáři trvalo asi jen 30 minut ho najít. Byli jsme oba stateční, navigace nám pomáhala. Společnou příjemnou cestu městem za rozbřesku jsem narušil malým faux paus. Chtěl jsem se připásat. To u něj vyvolalo podobnou reakci, jako kdybych si na místě sundal trenýrky. Už jsem to raději nepokoušel.

K mauzoleu vedl most přes dálnici. Na něm bylo krásně vidět, jak se nad dálnicí a městem zvedá pouštní prach. Po pár fotkách jsem si to tedy vyrazil několik kilometrů zdejší stepí rovnou na nejbližší autobusovou stanici. 

Azerbájžánci jsou na můj vkus hodně zvláštní. Narozdíl od Gruzínců mi moc nesedli. V mobilech je vždy hlasitý zvukový doprovod - Messenger pípá v jednom kuse, klávesnice se vyťukává pouze a jen nahlas. Pokud chce člověk vypadat důležitě, musí někomu volat a u toho hulákat. Tatam je gruzínská pohostinnost. Kolikrát prostě jen blbě koukají. Spousta dalších drobných zážitků mě přesvědčila, že čím dříve Azerbajdžán opustím, tím lépe. Příště raději preventivně navštívím v Arménii Náhorní Karabach. To vás sem jako zrádce země už nikdy nepustí. Abych neměl už vůbec potřebu se sem vracet.

Už jsem se těšil zpět do Gruzie. Najednou jsme zastavili. Po chvíli v horkých autobusech nás to přestalo bavit. Venku jsem viděl kolonu, která se na hlavním tahu země zastavila. Údajně se chystal projet jejich prezident. Nechápal jsem, proč se kvůli tomu musí stopnout nejdůležitější silnice v zemi. Jako kdyby se stopla D1 při každé cestě Zemana do své lodičky na Vysočině. Nikdo nevěděl, kdy se objeví. Když už jsem znal všechny nejbližší velké kameny i jménem, lidé začali nastupovat zpět do aut a autobusů. A já dostal ochutnávku místní propagandy. Ten mladý borec usmívající se ve městě z plakátů byl asi o 30 let starší chlap škaredý jak noc. Konečně jsme se mohli rozjet a pokračovat na Červený most, kde jsem byl docela rád, že to tady opouštím. Ale tentokrát měli roušky už i celníci.

Kapitola IV - Arménie

V Tbilisi jsem vešel zpět na hostel. "Tak jaký byl Azerbajdžán?" "Nic tam není", odvětil jsem. "Říkali jsme ti to. Dej si s námi večeři." Němci se v restauraci bavili nad mojí snahou sníst nějaké khinkali. Těmhle plněným knedlíčkům musíte ukousnout stopku a vysát jejich obsah dříve, než se rozteče všude po oblečení. Vybaven dalšími tipy jsem mohl projít Tbilisi jako místní. Nakonec jsme si řekli s Danielem, britským ajťákem a jediným neněmeckým turistou, že omrkneme arménský Jerevan. Aby si člověk v budoucnu mohl pod memorovanou trojicí Gruzie, Arménie a Azerbajdžán vybavit konkrétní dojmy; podobně jako další velké trojky Estonsko, Lotyšsko a Litva nebo Bulbasaur, Squirtle a Charmander.

Ve vagónu jsme se uložili ke spánku. Uprostřed noci se pak otevřely dveře. Vešla mumie a mířila na nás pistolí. Na malém displeji se objevily malé barevné obrázky. "Eto charašó". Ve dveřích se vzápětí objevil chlápek v roušce, v rukách třímal přístroje. "Pasaporty pažalsto." Dlouhé skenování přerušoval jen upřenými pohledy na nás. Atmosféra se zahustila jako v zakouřené hospodě 3. kategorie. V této situaci bylo nanejvýš vhodné pokládat pouze žádné nebo vysoce sofistikované dotazy. Obětoval jsem se a jeden takový položil: "Hele, už tu taky máte ten virus?". "Ne. Vítejte v Arménii."

Jerevan, růžové město na úpatí Araratu, u kterého se Sověti snažili aby měli i něco hezkého, mi ze všeho nejvíc připomínal New York. Široké bulváry se světlými kancelářskými budovami a architektonické plánování vytvářely dojem světlé kopie temného Manhattanu. Taková světla strana síly na opačné straně světa. Atmosféru dokresloval i fakt, že se tady neprocházely hordy bezdomovců, děti si hrály na ulici a nekouřilo se přímo z komínů na ulici. A ty světové značky tady člověk najde taky. Kromě metra se tady dá pohodlně jezdit i taxi, které je levné jako na celém Kavkazu - když se člověk nenechá natáhnout. Prostě láska na první pohled.

Turci před 100 lety povraždili asi 2/3 Arménů během genocidy, kterou je dnes v Turecku dokonce ilegální vyslovit nahlas. Celé rodiny naháněli do stodol, kde je upalovali zaživa. Na okraji Jerevanu stojí na jednom z kopců tichý památník této události. Nenašel jsem po cestě ani žádné značení, jak se na kopec dostat, tak jsem šel vzdušnou čarou do kopce podle map. Nahoře žádná opulence, jen plápolající oheň. Stál jsem u něj s krvavými šrámy od neprostupného trní těsně pod vrcholem a podivoval se nad tímto až němým svědectvím jedné z největších křivd v historii lidstva. Nejstarší křesťanská země světa, obklopená nepřátelskými muslimskými zeměmi, které si na vás brousí zuby, si asi nemá ve zvyku stěžovat. Až se příště do Arménie vrátím, navštívím ukradený Náhorní Karabach jeho východním sousedem a navždy se tak na protest nechám vyhostit z Azerbajdžánu.

Kapitola V - Svět se zastavuje

Ve Vratislavi jsem přistál dopoledne. Přesto byl do Prahy jediný spoj, a to na večer. Potřeboval jsem být odpoledne v Brně. I když mě BlaBlaCar posunul blíž k hranicím - do Katovic, na Česko nejel jediný spoj. Zase jsem začal proklínat polské spoje, které do Amsterdamu jezdí snad i 37x denně, ale ujet k českým hranicím 60 km, to není pracovně lukrativní. Coural jsem osobáky po vesnicích a naprosto posledním spojem dojel někdy kolem jedenácté v noci do Bohumína. Na nástupišti se chystal odjet poslední spoj do Brna. Aby se neřeklo, počkal na náš vlak asi 20 sekund. Strojvedoucí mi při dobíhání ještě zamával z okna, než to odpálil a ujel mi před nosem. Kruci, to mám na tom krásném a bezpečném bohumínském nádraží strávit noc? Abych nebyl sám a nebál se, tak se mě hned ujali místní romové: "Pane, vy jste úplně bratr Harryho Pottera."

Po obzvláště nepříjemné noci jsem nad ránem aspoň chytl v Brně šaliny. I po nesčetných cestách si člověk uvědomuje, že rozvojová země je opravdu relativní pojem, pod kterým se můžou skrývat různé definice. Po naprosto strastiplné cestě zpět, při které jsem ještě nachladl, jsem měl ale vlastně ještě štěstí. Do kompletního uzavření hranic zbýval asi týden a já se ještě stihl vrátit. Následující 2 týdny jsem kvůli nachlazení zůstal v karanténě a vylezl až v momentě, kdy byly ulice Brna úplně pusté. Viděl někdo film "28 dní poté?"

Na závěr malé shrnutí. Pokud máte rádi humor, alkohol, hodné lidi a absenci pravidel Gruzie a Arménie může být perfektní destinací. Samozřejmě než člověk potřebuje zdravotní péči až zjistí, že ho otravují pesticidy i v jeho čaji, a zabije ho v první nemocnici stafylokok. Všechny mince mají dvě strany. Azerbajdžán zase nabízí rozlehlé stepi, levnou turkickou kulturu (čaje, kebaby, mešity, ...) nebo bahenní sopky.

Album na FB: https://www.facebook.com/jakub.vonsovsky/media_set?set=a.10207252890118757&type=3

0 komentářů:

Přidat komentář