Život v Anglii - za kanálem bez medu 1/3

Anglie

Tato série 3 článků je shrnutím mých dosavadních zkušeností ze země za kanálem. Pro některé splněný sen, někteří se vracejí zklamaní. Pokusím se rozepsat v čem je toto místo jiné a co život tady obnáší. Určitě to není ztělesnění ráje na zemi, jak se v naší zemi mnohdy traduje. A ne všechno může být pravda – žiju zde necelý rok a mé zkušenosti jsou omezené na žití v Londýně, případně občasný turismus do jiných měst.

V první části se zaměřím na ty viditelnější věci – zdejší posedlost hudbou a parky. To, že je tady večer celkem nuda. Jak slušní jsou Angličané? Proč je zdejší doprava spíš utrpením. A že budoucnost nevypadá zrovna růžově.

Londýn – centrum světa

Na úvod pár zajímavostí – počet obyvatel zhruba jako celá Česká republika. Z toho původních Britů asi 40 procent. Finanční centrum nejen celé země, ale i jedno z asi 3 nejdůležitějších celého světa (+ New York a Tokio). V kvalitě života je Londýn někde kolem 30. místa na světě.

Dějiště Sherlocka Holmese a bezpočtu filmů – Harry Potter tady má i vlastní upomínky. Domov různých umělců a spisovatelů, jako je třeba Charles Dickens. Dříve světové centrum vědy, ale i průmyslové revoluce. Ještě před 100 lety největší město světa. Ve zkratce – tady se měnil (a trochu ještě mění) svět.

Můžete to prosím zopakovat? Znovu?

„Tohle je můj kolega Sam. Je mu 23 a rád vypráví vtipy. Ale nerozumím mu, co říká.“ Ať si nikdo nemyslí, že vyjde ze školy a pustí se do rozverné rozpravy s každým Angličanem, na kterého na výletě v Londýně narazí. Bydlím tady už skoro rok a stejně jim furt nerozumím. Rodilí Britové rádi polykají koncovky, aby mohli mluvit ještě rychleji a mnohdy z lenosti moc neartikulují.

Kromě černochů, o jejichž schopnostech artikulace si každý může udělat obrázek z amerických filmů sám („é bro“), jsou ale úplně ještě v úplné jiné kategorii Indové. Tentokrát to není artikulací, ale naprosto bláznivým akcentem, který mění angličtinu v klingonštinu. Můžou tady bydlet 10 let a stejně to většinou není jednoduché. A to ani s kontextem. Nedávno jsem měl v obchodě problém rozlišit jestli mi prodavač říká 13 nebo 15, což jsou 2 velmi odlišná slova. A vyhnout se tomuto jim tady opravdu nedá.

Diskopříběh v hospodě

Všude je potřeba lidem zpříjemňovat pobyt hudbou. Jinak by si místní nejspíš mysleli, že je státní smutek. Možná chodí do všudypřítomných parků truchlit. Jinak si asi nejde vysvětlit, proč musí všude vyhrávat na plné pecky hudba. Pokud nesmaží nějaké hitovky i vaše nejbližší drogerie, tak mají asi zrovna jen rozbité repráky. Možná to ale chce jen trochu představivosti.

Možná by měl hned každý příjemnější den, když si zajde do své pekárny a tam jede Ilona Csáková. U vedlejšího řezníka pak jede na celé kolo Michal David. Dobře, tak možná ne. Ale těch 20 minut si v tomhle prostředí stejně vytrpíte. Pak se ještě snažíte to „sbírání céček“ překřičet, aby řezník věděl, co že to má naporcovat.

Kdybyste se v hospodě nedejbože slyšeli, tak můžete přijít i na to, že si vlastně nemáte co říct. A ruku na srdce, kdo by to chtěl riskovat? A proto, když se hospoda začne plnit, nastává čas to pořádně osolit. Ale koneckonců, Britům se stejně moc rozumět nedá.

Dělal jsem si na internetu průzkum, proč zdejší hospody tak vyhrávají. Podle manažera jedné hospody hlasitá hudba a stání (nedostatek míst k sezení je zde taky běžným jevem) údajně nedělá člověku úplně nejlépe a ten to pak zapíjí o to víc. Bravo Londýňané, udělali jste z hospod nepříjemné místo a spoléháte pouze na tradici pití, aby vám to vynášelo. Že za posledních 15 let čtvrtina hospod zavřela a vy musíte být ještě agresivnější? Nad propastí…

You know nothing, London's pub

You know nothing, London's pub

Docela běžný obrázek

Docela běžný obrázek

Když se k tomu přidá cena 5 liber za pivo a nízká efektivita zdejších barmanů (čekání u baru na pivo i 10-15 minut), tak se hospodám vyhýbám jak to jen jde. Jenže všechno ostatní je zavřené. Naposledy jsem bydlel ve městě s tak zajímavým nočním životem než jsem nastoupil na univerzitu. V Karviné.

Pulzující město

Pulzující město

Jinak o tom, jaký je tady hluk se snad asi ani moc rozepisovat nemusím. Londýn je velké město a neustále se někde něco staví, někdo v zácpě troubí nebo se někde lidé překřikují. Pravděpodobně jsem za ten skoro rok ani nezažil den, že by při mé cestě do práce na Hammersmith někde někdo nevrtal, nebouchal kladivem nebo neházel někam cihly. Tohle mraveniště je neustálé staveniště. A naopak.

Parky

Naštěstí se před hudbou dá schovat do parků, kterých je tady požehnaně. Hyde park, Regent's park, Richmond Park nebo můj nejoblíbenější Greenwich, odkud „začíná svět“. Jedním z mnoha odkazů vědecké minulosti je právě fakt, že právě odsud se počítá délková souřadnice naší planety a na místní hvězdárně se dá vedle nultého poledníku vyfotit.

Richmond

Richmond

Zvěř v parku

Zvěř v parku

Greenwich a Canary Wharf skyline

Greenwich a Canary Wharf skyline

Hojnost deště vůbec dělá ostrovy velmi zeleným místem. Narozdíl od nás si ale místní hodně zakládají spíš na různých zelených loukách, spíš než na lesech. Národní park tady může znamenat spoustu luk s pasoucími se ovcemi (South Downs). Protože jak všichni víme z britské historie, většinu území odlesnil Saruman se svými skřety.

Díky hojnosti parků pobíhá v ulicích nečekaný druh – liška. V Česku jsem je nikdy neviděl, v přírodě milujícím Finsku jen jednou a to ještě z okna. Tady pobíhají celkem běžně. Tedy hlavně v noci, když je klid. Doslova mohu říct, že tady dávají dobrou noc. Jinak pravděpodobně přebývají v parcích. Není ale pravda, že by nic neříkaly, jen to není moc často. Naštěstí. Občas to zní jako z hororu, případně jako ženský řev o pomoc. Přítelkyně z prvního ubytování údajně odešla (utekla), protože slyšela hned za oknem, jak vraždí ženu. A ono to přitom nejspíš byla úplně obyčejná liška. Možná to byla liška vraždící ženu. Možná jí jen dávala dobrou noc…

Za mým barákem. V pozadí je vidět další člověk.

Za mým barákem. V pozadí je vidět další člověk.

Dalším způsobem, jak trávit volný čas a finančně nevykrvácet, jsou kromě parků muzea. Díky odkazu zašlé slávy britské vědy jsou i celkem bohatě zařízená, protože britské impérium mělo pod palcem poměrně velkou část světa. Navíc jsou vesměs zdarma. Je ale dobré si je předem trochu naplánovat. Přítelkyně viděla skoro rudě, když nás v 16:30 vyhodili z Pitt Rivers. Od té doby Oxford nesnáší.

Za ten spálený hrnec ti vyškrábu oči

Za ten spálený hrnec ti vyškrábu oči

„All that life can afford“

„Why, Sir, you find no man, at all intellectual, who is willing to leave London. No, Sir, when a man is tired of London, he is tired of life; for there is in London all that life can afford.“ — Samuel Johnson

Rád jsem popíjel čaj v čajovnách nebo kavárnách. Tam jsem si přinesl počítač a tam jsem trávil čas prací na něm nebo s kamarády. Byl to můj způsob života. K nelibosti našeho pana krále a jeho šaška, kteří mě mají v kategorii kavárenského povaleče. Londýn jsem si vysnil jako Mekku čaje, kde navážu na tento styl a najdu spoustu podobně smýšlejících lidí.

Až na to, že… Ti borci tu nemají čajovny. Aspoň ne v našem smyslu. Když už člověk najde něco s označením „Tea house“, tak čaj je poslední stránka v menu, s nabídkou fantastické čtyřky: ranní, earl grey, rooibos nebo mátový. V Londýně se o naše čajovny snaží aspoň řetězec Yumchaa, ale ten dobře vypadající je jenom jeden v celé Anglii – v SOHO. Tam se nachází i jiná zajímavost – „Tajný pokoj“, který nabízí viktoriánské popíjení, s dortíky, ale je třeba se zase objednat (jako na všechno tady). Nádhernou čajovnu jsme našli v Glasgow, bez šílené hudby, s šachami a knihami. Její jméno je – moment překvapení – „Tchaiovna“. Majitelé se podle svých slov inspirovali v Praze. Po půl roce patrání a navštěvování všech „tea house“ ve městě mám tedy jasno. Čajovny k nám nepřišly z Anglie.

Většina podniků se v Londýně zavírá kolem šesté. Menší v pět. Větší to zvládnou dokonce až do sedmi. Menší města jsou na tom hůř. Přítelkyně mi jednou v den návštěvy anglického Norwiche poslala rozzlobenou hlasovou zprávu, že je 16:30, všechno se zavřelo, a mrzne v parku při čekání na večerní autobus. Kolem ani noha a bojí se, že ji někdo přepadne. Můj plán v podobě kaváren po práci má tedy jednu vadu: všichni musí jít domů nebo do hospody. Popíjení v hospodách je typický anglický zvyk a bohužel to jsou často večer jediné otevřené podniky široko daleko. Hluboké zklamání.

Na druhou stranu, kdo se nebojí hospod a nočních klubů, Camden nebo Shoreditch mají určitě v noci co nabídnout. Jsou to pulzující vyhlášené čtvrtě. Jen si člověk asi pěkně připlatí. Občas se ale dá narazit i jinde na podivné zapadlé podniky bez licence, které zavírají pozdě. Samozřejmě na vlastní riziko. Kavárna se zmrzlinou u mé zastávky metra má obsluhu o dvou lidech a zavírá v 11 v noci. Babka u pultu připravuje jednu zmrzlinu nebo kávu asi 10 minut a její mladá a „pracovitá“ pomocnice, pravděpodobně z rodiny, jednou kolem mě ostentativně vytírala asi 10 minut, načež to už nevydržela a řekla mi, že už budou za půl hodiny zavírat. Zpráva přijata. Mizím.

Pokud se vrátím k úvodnímu citátu - už jsem to tady slyšel a ne jednou. Když se člověku něco na Londýnu nezdá, tak jím občas nějaká dobrá duše pomůže. Prvně mi to řekl Rus, který tady žije už 18 let. Po tom, co se přiznal, že tady nikdy nezaložil rodinu, protože to v Londýně moc nejde.

Omlouvám se a děkuji

Všichni se zdraví, neustále se omlouvají a děkují. Tohle je něco na co si člověk zvykne rychle. „Omlouvám se, že jsem vám vzal místo. “, „Můžu vám podržet tašku, prosím? Děkuji, že jste mě nechala podržet vám tašku.“ Hodně toho slýcháváme o japonské slušnosti. Představa staré babičky, která shrbeně jde a pořád děkuje, je jeden ze stereotypů. Proto mě překvapilo, když mi Japonci v Londýně vykládali, že ani oni se nemohou Angličanům rovnat. Děkuji za přečtení tohoto odstavce a omlouvám se, pokud to někomu vzalo příliš mnoho času.

Na druhou stranu, ještě jako turistovi mi přišlo, že se spousta lidí usmívá. Tohle je mýtus. Obchodníci a vůbec lidi pracující s jinými lidmi to mají naučené. Tohle není Amerika (je i tohle mýtus?). Zmíněná paní z kavárny je tady spíše standard.

Co jsem slyšel od někoho jiného a co jsem už dvakrát zažil je, že když se Angličanům něco nelíbí, tak vás nejprve ujistí, že jim to nevadí, ale teoreticky by to mohlo vadit někomu jinému. „Ne, že by mi nějak vadilo, že tady jste, ale to víte, někdo jiný, ne tak tolerantní, by snad mohl říct, že váš pobyt zde není hygienický.“ znamená „Vypadněte, tady nemáte co dělat!“ Těžko ale soudit jen podle doslechu a izolovaných případů. Na druhou stranu i těžko ověřit, protože s Angličany imigrant v Londýně zas tak do styku nepřijde.

Dnes už nepojedem, najděte si jinou cestu

Jestli si chcete někoho poslat pro smrt, zkuste londýnskou dopravu. Je velká šance, že nikdy nepřijde, protože selže po cestě jedním z asi 500 možných způsobů. Jen ta nesmrtelnost může vyjít trochu draze.

Při tomhle tématu se mi vaří krev v žilách. Jeden lístek stojí 100,-, nejlevnější měsíčník 5000,-, a přesto za celé letní prázdniny jsem metrem nedojel ani jednou bez problémů. Měnící se zastávky za jízdy, umřelá souprava, selhání signálů, to vše a mnohem víc patří ke kolorytu londýnského metra, které vypadá, že funguje jen tak tak. Takový selhaný signál minule vyřadil hned 3 linky z provozu, přičemž ostatní dvě, kterými jsem se mohl dostat z centra do práce, jsou v rekonstrukci. A i tak Hammersmith City Line spíše nejezdí, než jezdí (číslo 14). Mně i dalším 2 lidem se už letos stalo, že metro ohlásilo konec provozu a bylo potřeba šlapat zpět skoro 10 kilometrů. Dalšímu se zase stalo, že souprava zastavila mezi dvěma zastávkami a hodinu zůstali trčet v neklimatizovaném vlaku bez signálu a jakékoliv informace co se děje.

Staré rachotící vozy, žádný signál a fronty u turniketů – proč se aspoň při vystupování nemohou otevírat na fotobuňku jako v Barceloně? A v neposlední řadě – ještě vám tam občas někdo nechá tašku, která má opravdu bombastický obsah. Metro je tady opravdu lahoda.

V Londýně žije v počtech několika tisíců jistý druh, který je asi o polovinu rychlejší, než člověk. Jmenuje se autobus, pravděpodobně poddruh slimákus. Při jízdě zpravidla škytá, jak je zkušení řidiči umně posouvají a občas zůsobuje létání pasažerů sem a tam. Nejzajímavější variantou je samozřejmě házení lidí ze schodů v prvním patře, ve kterém zdejší řidiči mezi sebou nejspíš soutěží.

Když jsem tak bláhový, že hned po práci jedu autobusem, nastávají pravá muka. Londýn trpí dopravními zácpami už od 19. století a tak se mi už klidně stalo, že jsme za hodinu ujeli 100 m. Připadá mi to, že auta mají při zipování přednost před autobusem a tak se od 6 do 8 nedá moc nikam dostat.

Naděje na zlepšení zdejší situace? Nejspíš nulová. V lednu byly celý měsíc velké stávky. Metro třeba celý den nejelo. Dopravní podnik nakonec uklidnil odbory tím, že nabere 200 zaměstnanců a někteří budou mít přidáno. A tak nyní ve spoustě zastávkách, kde dříve dělal hlášení stroj, teď to samé do megafonu řvou lidi. A mimochodem, cena dopravy stoupla o třetinu. O nepochopitelnosti zdejší dopravy a nahlédnutí pod pokličku zdejší byrokracie doporučuju třeba článek o vlacích duchů.

Půlhodinové zpoždění nikdo neřeší, za dvouhodinové se omluví a nabídnou třeba alternativu, abyste si našli něco jiného. Kompenzace nebo zodpovědnost, jak jsme zvyklí u nás, tady neexistují. A jen tak mimochodem, britské vlaky jsou nejdražší v Evropě. Do Skotska bylo levnější letět.

Můžu si vzít vaše… všechno?

Někteří to zkoušejí s koly. Ale zdejší kriminalita jim zrovna moc nepřeje. Podle mého kolegy Tomasze mu za 12 let, co tady žije, ukradli už 14 kol. Jednou si jedno z nich zamkl pořádným zámkem kolem stromu. Strom uřezali.

Řešení zřejmě neexistuje. Ultralevičák Corbyn slibuje odstranění problémů znárodněním železnic, ale mám takový neblahý pocit, že pán nepochopil výhody soukromého vlastnictví. Konkurence nutí služby zlepšovat, ne naopak. Ve zkratce – půjde to tu úplně do prdele.

Socialismus je zde stále populárnější a Corbyn nabírá na síle.

Socialismus je zde stále populárnější a Corbyn nabírá na síle.

Vůbec lidé tady po více než 100 letech zase začínají obdivovat socialismus. U Big Bena se pravidelně pořádají náborové akce. Na Meetupu získávají lidi pod záminkou boje proti rasismu (po zvolení Trumpa Meetup vyzval k boji proti nenávisti – zdejší socialisté se toho s radostí chopili). Mluví o tom, jak je to skvělá myšlenka. Jak to vyrovná strašlivé nůžky mezi chudou a bohatou vrstvou. Jak odstraní nespravedlivost ze světa braním tam a dáváním onam.

Corbyn jezdí po mítincích k obyčejným lidem a při projevech háže špínu na kapitalismus, Mayovou, … Takové ty klasické kydy komunistů, že máme problémy a může za ně někdo jiný. My je pak zavřeme a budeme se mít dobře. Už má podporu kolem 50%. Že to ve světě dopadá vždy špatně vůbec nevadí. Protože my Britové jsme vyvolený národ, nám to už fungovat bude. No, při jejich posedlosti sledováním, stavění se poslušně do řad nebo nošení uniforem si říkám, že bude. Severní Korea je přece taky stát.

Září 2017