Život v Anglii - za kanálem bez medu 3/3

To nejlepší nakonec

Tato část se dotkne souvisejících témat – médií, svobody a sledování. Také nabídnu moji teorii o tom, jak vlastně tráví Britové volný čas. A pro Čecha ta nejlepší témata nakonec – jak je to s těmi penězi a migranty. Na závěr se pokusím srovnat kvalitu života v různých zemích, kde jsem žil.

Volný čas

Jedním z velkých důvodů, proč jsem chtěl Londýn vyzkoušet, bylo velké množství událostí, které se v něm dějí. V tak velkém městě musí být přece pořád co dělat. Londýnský Meetup je každý den plný akcí pro fanoušky čehokoliv… To by ani nebylo vtipné, kdyby v tom nebylo pár háčků.

Už jsem zmiňoval, že Londýn přitahuje různé podvodníčky z celého světa. Je jen málo míst, kde by se dalo lidi tak dobře oškubávat. První skupinu tedy tvoří lidé, kteří nabízejí za nějakou úplatu různé akce pochybné kvality. Cena za takové akce je třeba 15-25 liber. Třeba různé výlety s „cool“ lidmi za Londýn za 60 liber. Ze začátku mě tyhle akce stály dost peněz a už jsem z nich vyléčený.

Druhá velká skupina jsou ti, kteří se vás snaží do něčeho uvrtat. Tahle setkání jsou zdarma pod podmínkou, že rozšíříte jejich řady – ať už to jsou socialisté (psal jsem o nich už dříve), efektivní altruisté a další. Nejhorší vedle socanů byli křešťané – na meetupu mají akce jako setkání mladých expatů, kde není ani slovo o tom, že to je křesťanská akce. Navíc nabízí jídlo zdarma (ne že by mě vylákali na to). Když jsem se objevil ve společenské místnosti, tak za mnou hned zavřeli dveře a já si uvědomil, že vlastně stojím v kostele. Už nebylo úniku. Vzápětí ke mně přiběhl Ind – jedno oko šilhavé a druhé kalné, mířil mi na břicho nůžkami a brečel u toho. Něco na těch amerických hororech z fanatických vidlákovů je.

Poslední velká skupina je celkem příjemná a jediná, kam ještě občas kromě efektivních altruistů zajdu. Dělají přesně to, co jsem od Londýna čekal. Různá promítání filmů, hraní go, výlety po přírodě, klub filozofů, astronomů, … Ten háček ale tkví v tom, že průměrný věk účastníků je kolem 60. Moje představa o spoustě kamarádů se společnými zájmy se rozplynula. Na srazu milovníků astronomie mi z celé plné místnosti byl věkově nejblíže asi osmiletý chlapec. Už vidím, jak se ho ptám, jestli chce být můj kamarád a jestli nezajdem něco pozorovat o sobotní noci…

A pak je tady několik pravidelných akcí, kde se scházejí mladí lidé. Prakticky na všech hraje hudba na plné pecky a pokusy o konverzaci s opačným pohlavím často narušují nadržení příslušníci jednoho zdejšího hojného etnika, které opravdu miluju. Nemá to s nimi cenu, tak jsem to už vzdal. Ale nechci teď předbíhat.

Když se nikdo nedívá

Na akcích, které jsem popsal, člověk narazí na nějakého Brita jen pokud je mu přes 50. I u těch s průměrným věkem kolem 30 mladí Angličané chybí. Nechodí na túry, nehrají hry, nediskutují. Jsou doma (nebo v hospodě). Lze se jen domýšlet, co tam vlastně dělají. Jeden tip bych ale měl.

Sport je zde neuvěřitelně populární. Mnohem více, než bych si přál. Někdy v srpnu vypadaly stránky BBC asi tak, že 10 nejdůležitějších zpráv okupoval sport – kdo komu podal míček nebo jak si stojí ta která liga, zatímco úplně dole na stránce byly poslední 3 drobné zprávy o dalším teroristickém útoku v Londýně nebo o slovní bitvě dvou předškoláků Kima a Trumpa.

Moji představu o fotbale, jakožto velmi nudném sportu narušila návštěva kriketového utkání, jehož velkým fanouškem je můj šéf. Cílem je odpálit míček, který přihraje nadhazovač, pokud možno za hranici hřiště. Během hry se všichni hráči prostřídají. Nedochází zde k žádnému fyzickému kontaktu a je možno hrát i 5 dní v kuse, v podstatě se jen počítají body. Tým, který nahraje více bodů, vyhrává. Sledovat automatickou pračku během cyklu je zábavnější, a tak jsem ke konci prvního poločasu usnul. Asi se nikdy nestanu šéfovým oblíbencem…

Vzbuďte mě, až to skončí.

Vzbuďte mě, až to skončí.

Média a svoboda

Zdejší úlohu naší ČT tady plní BBC. S internetovými trolly se vypořádali tím, že diskuzi úplně vypli, což je třeba u technických článků docela nešťastné. Jinak jak jsem už zmínil výše, jejich afinita ke sportu je někdy činí pro zprávy docela nepoužitelnými. Nedá se jim ale upřít vášeň pro různé dokumenty – nedávno jsem viděl třeba jeden díl mapující život 16 letých lidí, včetně několika zajímavých měření (třeba mozku).

Svoboda slova je na poměrně dobré úrovni, což byla jedna z věcí, kterou jsem si nebyl jistý, než jsem sem přišel. Byl jsem příjemně překvapen, není to ještě tak hrozné, jak se může z internetových článků zdát. Na druhou stranu zdejší politická korektnost neumožňuje jakoukoliv kritiku cizích ras nebo národů, ať už je sebekonstruktivnější. Tím bohužel vzal britský humor za své, protože legrace z jiných byl jeho neodmyslitelnou součástí. Komik John Oliver patří k dosud žijícím výjimkám (mimochodem se přestěhoval do USA). Ale když jsem si po jeho vzoru udělal několikrát srandu třeba z Francie, nesetkalo se to úplně s pochopením okolí. Tenhle humor tady raději doporučuju vynechat.

Se svobodou úzce souvisí zdejší na můj vkus přemrštěné „Safety standards“. Všechno musí být označené a nikomu se nesmí za žádnou cenu nic stát. Ve výsledku člověk nic nesmí, protože by teoreticky… někdo mohl vypít třeba ocet. Tohle se bohužel rychle zpřísňuje ale i v Česku. Naštěstí vidím záblesk na lepší časy, protože na BBC nedávno vyšel článek o tom, jak z dětí žijících v tomhle „safety standards“ šílenství rostou trubky nepřipravené pro život.

Velký bratr tě vidí

Tahle fráze je v dnešní době už celkem otřepaná. Nadužívají ji všichni, včetně médií. A možná i díky její „inflaci“ bylo možné, že Británie skutečně došla tak daleko v realizaci orwellovské dystopie. Jeden odhad starý několik let došel k odhadu 250 000 kamer v Londýně (pro srovnání – Stockholm asi 3000). Každý autobus je vybaven hned několika. V drobném KFC o pár stolech jsem jich napočítal 5. Po posledním teroristickém útoku v Německu si článek na BBC do Němců rýpnul, že jejich kultura není ochraně kamerami moc nakloněná. Čech žijící 5 let v Londýně mě varoval nevytahovat na ulici nůž (ty jsou tady zakázané). Jinak to kamera rozpozná a policie je u mě za 2 minuty. Asi trochu přitažené za vlasy, ale má někdo chuť to zkoušet? Minimálně pokuty za nůž jsou velmi reálné.

Terorismus je vládě vodou na mlýn. Internet lidí se sleduje už tak – minulý rok například prošel zákon o povinném uchování internetové historie všech lidí na jeden rok, a po každém útoku politici volají ještě po větším sledování a ještě vyšším rozpočtu na něj. Mayová to posledně slíbila letos na jaře. Zpackaný útok kousek ode mě na Parsons Green mě vyděsil ani ne tak pokusem o roztrhání celého vagónu, jako spíš otázkou – jak sakra byla policie schopna vypátrat útočníka v Doveru, kde se snažil naloděním uprchnout ze země? Během několika desítek hodin byli schopni zjistit z kamer v metru jeho jméno a kde se přesně nachází. Jeho společníka pak vyhmátli ve fast foodu. A v novinách se už objevují články, že chybí prostředky na prevenci dalších útoků…

Peníze

Důvod, proč Londýn přitahuje lidi z celého světa je prostý a nevyžaduje téměř žádnou duševní kapacitu, aby na to člověk přišel. Důstojné žití nebo kvalita služeb to pro Středoevropana rozhodně není. Minimální mzda je tady 4 krát vyšší než u nás a daně pro chudé nižší.

Není ale všechno zlato, co se třpytí. Člověk si musí dobře propočítat do čeho jde. Nájmy jsou tady více než čtyřnásobné a doprava zhruba sedminásobná. Služby nebo nějaké volnočasové vyžití jsou také o dost dražší – našel jsem i 30-násobný rozdíl. Jeden vstup do fitka, kam jsem chtěl zajít na bazén, stojí 25 liber (měsíční členství 100 liber). Podle serveru Numbeo je zdejší kupní síla až 282. na světě. Praha i Brno jsou kolem 320. místa – lidé si tedy výrazně nepolepší.

Na druhou stranu základní jídlo vychází jen o trochu dráž než u nás. A pak je tady svatá trojice cestování, oblečení a elektronika, které je cenově stejné jako v ČR. Koupit si v Anglii počítač je jenom výdaj z jednoho platu.

Člověk si navíc musí dávat pozor, neboť tady mají mnohem propracovanější metody, jak z člověka vytáhnout peníze, než u nás. Za všechno se platí (kromě muzeí). A to hodně. Za lepší školu. Za doktora, který se na vás vůbec podívá. Různé skryté poplatky (banka, operátor). Když jsme šli na filmový con, tak jsme sice zaplatili vstupné, ale v ceně byl pouze přístup do stánků prodávajících zboží. Promítání, fotka nebo jenom vidět některé známé tváře (Anderson, Cumberbatch, Mikkelsen) stálo kolem 80 liber. Za každého.

Jak jsem psal v předchozím článku, pokud budu chtít koupit nějaké bydlení, tak nedosáhnu při současném platu ani na hypotéku, zato jsem schopen létat po Evropě, jak se mi zachce (dobře, do Moldávie ne). Paradoxně je mnohdy levnější letět do Brna a zpět, než si udělat výlet vlakem do nějakého anglického města 200 kilometrů odtud. Do Skotska jsme s přítelkyní letěli, protože dávat 9000 za zpáteční cestu vlakem do Inverness se nám opravdu nechtělo. Podle komentáře na Numbeo je na slušný život v Londýně potřeba tak 200 000,- měsíčně. A kdo to má?

Migranti

Příchozí odjinud už z většiny nahradili původní obyvatele Londýna, tak považuji za dobré o nich i něco napsat. Přestože překročím zdejší hranice svobody slova. Indové a Pákistánci mají vlastní večerky. Poláci vlastní supermarkety s polským zbožím, vlastní kulturní centra, vlastní pojišťovny, … Rusové vlastní mafie. Migranti jsou velkým motorem zdejší ekonomiky a současně zastávají služby, které už nikdo nechce dělat. Nebo jak jsem už zmiňoval dříve, na specializované pozice už má z místních málokdo. Britové tak mohou sedět v kancelářích a dávat ostatním příkazy. Jsou na nich migrantech životně závislí. Určitě se jich nemohou zbavit, jak někteří po Brexitu doufají.

Na druhou stranu tahle potřeba s sebou přináší i problémy. Zejména na východě rostou čtvrtě, kde se lidé neochotně integrují a kam třeba i rozvážeči pizzy Deliveroo odmítají jezdit. Na vlastní kůži jsem zažil, jak Rus řekl žebrákovi: „Víš ty vůbec kdo já jsem?“ Do takového Harlesdenu už bych se večer podívat nechtěl. A to bylo ještě před tím, než jsem si kvůli tomuhle článku našel na Wikipedii, že je zde doupě kokainu a v roce 2001 zde byl nejvyšší počet vražd v Británii, kdy během jediného roku gangy zastřelily 26 lidí. Těch pár procent bělochů, co tady zbylo jsou ten typ, kterým se slušný člověk raději vyhýbá. Nikdy jsem se v nějakém místě necítil tak špatně jako právě v husí kůži nahánějícím Harlesdenu. A to jsem žil 8 let v romských ghettech. Přítelkyně byla z tohohle místa přímo vyděšená.

Co jsem už za ty roky poznal v zahraničí lidi ze středního východu a Afriky, tak musím říct, že jejich pracovní morálka bývá oproti té naší o dost volnější. Priority jsou spíš v rodině a kamarádech. Pokud pak takového člověka propustí za neschopnost, tak ponechám možné důsledky na vlastní fantazii. Jen řeknu, že ono člověk obecně těžko hledá chybu u sebe.

Samozřejmě chyba je i ve zdejším vedení, které se má postarat o začlenění do společnosti. Ale při zkušenostech s naší romskou komunitou je jasné, že chtít se musí na obou stranách. A ono dealovat drogy je rychlejší cesta k penězům, které některé národy vidí jako jediné měřítko spokojenosti, protože si za ně koupíte větší auto, které pak můžete ukazovat kamarádům. Protože bez vzdělání na stejné peníze jako původní obyvatelé dosáhnout legální cestou stejně nemůžete. Zajímavý je třeba článek na Daily Mail (odkud mám obrázek) popisující kriminalitu imigrantů, jako je otroctví nebo gangy. Je to sice bulvár, kde článek podsouvá názory redakce a vybírá jen „špeky“, ale ta fakta tam jsou.

Nové Dil... Pardon, vlastně Londýn

Nové Dil... Pardon, vlastně Londýn

Před třemi roky jsem narazil na článek o potrestání úřadů v Birminghamu, které nějakou dobu záměrně přehlížely případy znásilňování lidí od 13 let tamní muslimskou komunitou. Pak je spousta drobností, které se člověk dozví z doslechu (i když to se pak hůře ověřuje). Když jsme chtěli jít s přítelkyní na festival v Nottinghamu, tak mě dvě ženy varovali, že už tam před několika lety byly a že tuhle událost využívají zejména černoši k osahávání žen v davu. Jeden jejich kamarád se tam s nimi kvůli své holce porval. Jinak otravné černochy dotírající na blonďatou Švédku jsem sám zažil v Dublinu. I když to bylo jen slovně.

Poslední a úplně samostatnou kapitolou jsou Indové. Popravdě mi celkem pijí krev. Falšují certifikáty, diplomy, vytvářejí si falešné reference přes své známé, lžou o všem… Vše ve snaze získat vysněnou pozici, kde pak svým kolegům mnohdy různě podrážejí nohy. Pak vzhůru do vrcholného managementu, aby mohli nabrat více svých kamarádů a propustit ostatní. Zmínil jsem je tady už několikrát, protože tohle je opravdu svérázný národ. Kvůli vysoké konkurenci doma (všichni si tam podrážejí nohy) se stěhují ve velkém do světa, kde rozehrávají své hry na nic netušící domorodce.

Firmy už mnohdy nabírají pouze přes agentury, aby se vyhnuli návalu stovek žádostí o místo týdně. Při outsourcingu vám při týdenním reportu mnohdy řeknou, že tam byl hurikán / záplavy / výpadek proudu / koza jim sežrala internet – třeba 8 týdnů po sobě. Mají prsty v nejrůznějších podvodech – prakticky hned po přistěhování mě obrali o 60 liber vydáváním se za poskytovatele ubytování. V celém městě vytvořili úplně nový standard podvodů, o kterém my si můžeme nechat v Česku jenom zdát.

Na různých párty, pokud se bavíte s mladou ženou, vlezou mezi vás a ji, a úplně vás odstrčí. A když se bavíte s nimi, tak vše o čem mluví, jsou ženy a jak je získat. Je jich tady dost na to, abych mohl bezpečně říct, že na těchto akcích jsou nadržení bez výjimky všichni. Nesnesou jakoukoliv kritiku, na tu jsou extrémně hákliví (i proto se místní raději pouští do Poláků). Ve svých očích jsou světově nadřazený národ. Trochu v protikladu s předchozí větou – pokud se nějaký Ind dostane k tomuto článku, tak je dost dobře možné, že mě udá policii za rasismus (vážně míněná rada od jednoho Inda – kritika → udat za hate crime).

Bohužel mám pocit, že tohle etnikum transformuje Británii na druhou Indii. Zemi, kde se nehledí na nikoho a všichni si všichni bodají kudly do zad ve snaze získat lepší pozici, ženu, peníze, … Zastavit je nejde, protože slovně jsou nedotknutelní. Je to tichá invaze, o které s vámi místní mluví, až když si vás oklepou a trochu se napijí (jako za komunismu). Ale jako se vším – není to tak s každým Indem. Musím říct, že moje bytná mě nikdy nepodrazila. I když, celý život prožila v Anglii.

Španělsko vs Česko vs Anglie

Anglie je už 4. státem, ve kterém žiju dlouhodobě. Žití tady má své klady i zápory. Španělsko můžu odbýt celkem rychle, protože jsem v Londýně určitě spokojenější, než v Barceloně. Není tady tolik hluku v noci (jižanská fetiš v hlučných motorkách pod všemi okny i ve 2 ráno) a služby jsou pořád o poznání o lepší. Porovnání s Finskem bych raději vynechal. Je to příliš odlišný svět a navíc jsem tam pouze studoval.

Kladem oproti Česku jsou určitě peníze – plat programátora dělá cestování nebo nakupování oblečení daleko jednodušším (pro mě třeba 3x). Když jsem u toho oblečení, tak v naší zemi obrů je pro mě mnohdy obtížné na mě sehnat velikost. Velkým záporem Česka je obecně politická situace. Naši politici měli po většinu historie způsobem vystupování blíže spíše k Rusku. Zeman nám u západních spojenců dělá ostudu, čímž rozhodně nesplňuje reprezentativní funkci svého úřadu, což si bohužel mnoho Čechů neuvědomuje. Britský Farage je jednou z výjimek, ale raději ho zde prozatím vynechám, protože na každou svini se vaří článek.

Bože řekni, proč jsou všichni kavárenští povaleči proti mně? Já těm vyžírkům nic neudělal.

Bože řekni, proč jsou všichni kavárenští povaleči proti mně? Já těm vyžírkům nic neudělal.

Zato Česko má krásnou přírodu, skvělou kvalitu služeb (létám do Brna na holiče), nízkou zločinnost, mimořádný zdravotní systém, lepší počasí a efektivitu. Nekonečné statistiky o špatném vzdělání nebo nízké efektivitě práce bych bral rozhodně s rezervou – Češi rozhodně mají daleko větší tendenci konat místo vyplňování stohů papírů a dodržování procesů na 100 %. Navíc Praha a Brno jsou se svým nočním a kulturním životem dle mého názoru živější, než samotný Londýn. Můj polský kolega Tomasz dokonce prohlásil, že Česko je teď podle něj optimálním místem pro život.

Tohle v zahraničí nikdy nepochopí

Tohle v zahraničí nikdy nepochopí

Září 2017