Čína, Ósaka

Říše středu

Pandy. Velká čínská zeď. Zákázané město. Kung-fu. Bití Ujgurů. Komunismus. A kapitalismus. Sociální kreditový systém. Smog. Cenzura. A držáky na mobily za dolar. Čína je všechno. Svět ve státě. Však mu vládla tisíce let. A teď ho dobíjí znovu, neboť jméno – 中国 – znamená střed a země. Což znamená jen jedno. Čína již brzy i na vašich zahradách.

Rudý obr se snaží mimo ovládnutí trhu i o získání kontroly nad vzdušným prostorem v Asii. Zpáteční letenka do Japonska přes Čínu vyjde kolem 13000,-. Musí se ale přestupovat, a to dokonce víckrát. Nikdy jsem neměl v plánu tuhle zemi navštívit, ale jejich přesvědčovací strategii balíkem bankovek se odolává špatně. Aspoň se tam trochu porozhlédnu. Třeba si udělám selfie s igelitkou na hlavním náměstí.

Cestování v rámci jedné země asi nebude běžný způsob. Věděl jsem, že letím do nějakého „bezejmenného“ města ve středu Číny a pak do Šanghaje. Hned v Praze na letišti při ukázání letenky začali obvolávat místa. Paní mě po několika podivných minutách čekání na můj dotaz jenom informovala, že z Číny do Číny cizinci normálně nelétají a musí uvědomit kapitána. Databáze úřadů se už plní mým xichtem. Jestli někdy Strana ovládne Evropu, tak si budu muset umýt obličej kyselinou.

Konečně jsem v letadle na druhý konec světa! No dobře, Čína zase tak daleko není. Do Xianu je to 8 hodin cesty a já se těšil, i když jsem o něm nikdy předtím neslyšel. Bude to jistě malé malebné městečko plné smogu a paneláků. Ne všichni ale moje nadšení sdíleli. Vedle mě přes uličku začala Číňanka ukazovat své umění kung-fu řvoucího tygra do sedadla před sebou, protože si vážený mistr před ní dovolit sedadlo lehce sklopit a ona viděla televizi na sedadle pod lehce sníženým úhlem. Letadlo muselo aktivovat bojovou letušku, aby ji zpacifikovalo. Bude to skvělý let.

Vlastně jsem netušil, jestli mě do ulic pustí. Čína má vízovou povinnost. Naštěstí dávají úřednické povinnosti potřebné pro přestup automaticky 1-3 dny na vstup do země. Snad mi to nevyprchá někde v ulicích Šanghaje. Od Ruska mě už nikdo nevyslýchal a nerad bych to teď měnil. Našel jsem si na informacích snad jedinou paní z tohoto letiště mluvící anglicky, aby mi domluvila převoz do centra. Tím mě uchránila před davy taxikářů, kteří se na turistu slétávají ze všech stran. Fajn, mám tak 4 hodiny na průzkum městečka.

Už na letišti bylo patrné, že to s internetem nebude žádná sláva. Wi-Fi tam bylo dost špatné. A Google mapy přestaly fungovat. I Messenger. Velká panda začala odchytávat všechny pakety zlých amerických společností. Občas ale nějaká zpráva z Messengeru při nahazování sítě na mobilu proletěla. Prý jestli nemám WeChat. Raději ale budu riskovat se trochu ztratit, než si instalovat do mobilu nějaký zdejší virus, který stáhne moje tajné obrázky psů a koček. Paní mě upozornila, že odvoz je tady. Naložili nás do dodávky dozadu. Po tom, co další místňák předvedl v jeho útrobách kung-fu za svoje právo sedět vpředu. Očividně tradice bojových umění je stále silná. Vyjeli jsme směrem do centra Xianu. Jak hrozné to může bez mapy být?

Čínská megaměsta

13 milionů obyvatel. Nekonečné lány paneláků. Příkrov smogu pod kterým Slunce vypadalo jako trochu silnější žárovka. Nikdo nemluví anglicky. Data bez čínské SIM karty nefungují. Instrukce zněly ve sporé angličtině jasně: „Za 3 hodiny tady u kliniky.“ A s tím dodávka odjela.

Nikdy jsem nevěřil, že uvidím klasickou Čínu. Měl jsem za to, že všechno bylo zničeno. Najednou tam všechno bylo. Jak v těch filmech. Orientální věže. Malé svatyně a chrámy. Prodejci ještěrek na tyčce. Největším překvapením byla místní mešita a zahrada kolem ní. Byla to ta nejvíc „čínská“ věc ve městě a tím pádem vůbec to nejzajímavější. Když teda nepočítám Terrakotovou armádu, na kterou nebyl čas. A stejně jako v Evropě, i tady člověk potkával velké skupinky čínských turistů, kteří poslušně následovali svého průvodce klidně do propasti.

Čas se krátil a to poslední co člověk chce v obřím městě bez mapy a znalosti jazyka zažít, je se ztratit. Pobíhal jsem po blikajících uličkách prodejců všeho možného, včetně střešních okének od vrtulníků, a snažil se odhadnout, kde je klinika. Všechny směry vypadaly stejně. Sice jsem nepanikařil, ale myšlenka, že se ztratím, nechytnu let a nakonec se zde budu živit prodejem ještěrek na tyčce, mě úplně nelákala. Přiběhl jsem na křižovatku uliček. 4 možnosti. Asi jsem vyčerpal zásoby štěstí na nějakou dobu, ale náhodně jsem si jednu zvolil a po 10 minutách ke klinice doběhl. S velkou úlevou jsem o 2 hodiny později už seděl v letadle do Šanghaje.

: Jedna z ulic v centru

: Slunečné odpoledne ve střední Číně

: Jedna z několika věží v centru

: Pohled ze zvonice na hlavní třídu

: Velká Mešita Xianu

: Islámské zahrady

V Šanghaji mají jeden z technických divů světa. Jediný funkční vlak na magnetickém polštáři. Číňané ukradli plány přímo z vývojových laboratoří v Japonsku a postavili si ho, aby světu předvedli svoje schopnosti čtení kradených plánů. Sice je těžce ztrátový, ale Straně to nevadí. Prostě prodá více usb lampiček na naše stoly a vlak si to bude ujíždět 430 km/h dál.

V 10 večer je už metro i maglev mimo provoz. Musel jsem vzít zavděk jednomu z otravných taxikářů, který mi poté ukazoval krásy obchvatů kolem města. Kolem 30 milionového města jsme ujeli asi čtvrtinu jeho obvodu, protože jsou všude uzavírky. Bylo těžké tomu uvěřit, což bude dané mou přirozenou skepsí a drobnému faktu, že zrovna Šanghaj jsem měl staženou v mobilu s gps. Každopádně taxikáře od vykuchání jeho zákazníky chrání plexisklo. Zajímavostí byl překladač s rozpoznáváním hlasu. Star Trek je tady. A já asi právě navštívil planetu zlodějů.

Šanghaj vypadá jako mix Londýna a New Yorku. Je v tom tak dobrý, že některé scenérie vypadají jako New York víc než originál. Jiné části zase vypadají jako specifické čtvrtě v Londýně, jako je Shepherd's Bush. Tuto noc je toto město moje. Do svítání jsem narazil jen na pár lidí. Od dokonalé iluze anglofonního světa člověka zachraňují nápisy typu „jděte dolů a pozpátku“. A autobusové zastávky, které byly snad tištěné na rozpadajících se jehličkách. Cestu zpátky na letiště poněkud komplikuje fakt, že na internet se nedá připojit vůbec nikde. I McDonald's vyžaduje čínskou SIM. Nepodívat se na nejnovější díl Tibet hledá Dalajlámu u dobře propečeného burgeru je na mě už trochu moc.

Návrat tady byl snad ještě více stresující, než v Xianu. Sice tady mají metro, ale letiště je tak daleko a zastávek tolik, že se čas neúprosně krátí. Jsem vlastně v jednom z největších měst světa. Všechno je trochu daleko. Na letišti samotném pak mají 2 terminály a nikde se nedá zjistit, na kterém je ten konkrétní let. Člověk musí prostě k terminálu doběhnout a zkusit to. Ne, ten první to nebyl. A i potom následuje několik úrovní bezpečnostní kontroly. Průchod do Japonska vyžaduje několik rentgenových kontrol. Schovaného Ujgura v kufru člověk do Japonska fakt nepropašuje. Stíhám to skoro na poslední chvíli. Ještě si stihnu koupit tyčinku v obchodě, kde zase vříská pár Číňanů svoje kung-fu, jeden asi desetiletý hodí pozici draka a batohem sundá všechno zboží kolem sebe a další dva si hodí košík před prodavače ve frontě, aby tím efektivně zablokovali všechny ostatní, než si nakoupí oni. Na to, že má jít o elitu národa je to docela bizarní divadlo. Vyčerpaný po bezesné noci nasedám do letadla. Příští zastávka – Ósaka. Civilizace.

: Šanghajský Bund

: Jděte dolů a pozpátku

: Shepherd's Bush. Akorát tisíce kilometrů daleko.

: Je to jasné. Za chvíli jsme tam.

: V Číně mají více úrovní

: Výjev jak z amerického filmu

: Jsem rád, že země stojí na pevných morálních základech

: Maglev jezdí přes den až 430 km/h. V noci jen 300.

: Dalian u severokorejských hranic. Kdo koho učí propagandě?

Země vycházejícího slunce

Do nosu mě udeřil zápach mořských plodů. Nikdo se nikdy nezmiňoval, že Japonsko zapáchá po moři. Myslel jsem, že po vycházejícím slunci. Po letišti nás doprovázely úsměvy a angličtina. Regály plné Pikachu. Všichni milují žluté elektrické krysy. U vlakové zastávky jsem směnil A4 voucher za 3-týdenní neomezenou jízdenku na vlaky. V Evropě se objednává z Paříže a stojí na 3 týdny 13000,-. Elektronická verze neexistuje, takže se nesmí ztratit. Říct, že tento papír má cenu zlata, by bylo nepřesné. V přepočtu na váhu vychází dráž. Japonci na něj nárok nemají, ale pro turistu nejlepší způsob, jak poznat zemi. Vyjeli jsme ze stanice. Celé letiště byla jen platforma na moři. Začalo mi to pomalu docházet. Tohle je Japonsko. Exotika, na kterou se pějí ódy. Musím se dívat kolem, jestli to je pravda... Upadl jsem po nočním dobrodružství v Číně do spánku.

Blikající světla a barvičky. Epileptikův sen. První šintoistická svatyně a v něm úhledně složená přáníčka. Všude malé restaurace s cenami jídla nižšími, než v Praze. A mnohem lepší chuti. Ósaka je prý gastronomické centrum Japonska. A s památkami nezaostává za známějšími městy. Místní hrad byl v noci nasvícen modře. Jedna z nejkrásnějších památek co jsem kdy viděl. Atomium by se vedle toho zbořilo do země. Ten Genius Loci! Kolem hradu byly roztroušeny po celém parku snad desítky různých svatyň a chrámů. Venku už čekaly mrakodrapy a ulice pulzujícího města. Tady si ale stranou od toho všeho dávali lidé orientační běh. Ta celková pohoda města. Byl jsem jako ve snu a to byl teprve začátek.

: Kupte si průvodce jako Ash Ketchum

: Nekonečné restaurace na tržnici

: Tohle hovoří za vše

: První z plejády šintó svatyň

: Zavolejte mi do klubu. Váš Adolf

Následující dny padly na prozkoumávání všemožných pagod, parků, svatyň, kaváren a restaurací. Tady bylo všeho do sytosti. „Londýnská čajovna“ napodobila anglického ducha lépe, než kterýkoliv podnik navštívený v Británii. Skoro to vypadalo, že si brzy přisedne britská královna. Masové kuličky v nádražní restauraci z chobotnice takoyaki při posypání sýrem působily dojmem, že se jejich původní vlastníci ještě hýbou nebo dokonce na nás pomrkávají. A začalo seznamování se současnou japonskou kulturou, zprostředkovanou Evropanům zpravidla přes animované seriály.

Ósaka je prý jiná, než zbytek Japonska. Na kurzech jazyka se učitelka zmiňovala, že jsou v kontextu země jako naše Ostrava. Prý mají i vlastní silný a velmi specifický dialekt. Hned v první restauraci jsem se měl možnost o tom přesvědčit, když na mě číšník při placení místo obligatorního „Prosím, počkejte chviličku“, zvolal „Jo, chvíli“. Roušky taky moc nefrčely. A místo unifikovaných obleků jako v Tokiu dávaly přednost sportovnějšímu oblečení. V tomto nejistém světě vzdáleném daleko od pravdy anime mi zůstala aspoň ta vlaková signalizace. Vlaky městem projížděly tak často, že se nesmazatelně vryla do paměti společně s mořským zápachem prvních chvil (než jsem ho přestal vnímat).

Ne všechno je v téhle zemi na kraji světa blízko všemožných mořských příšer dokonalé. Nějak jim chyběly koše. Nejdříve jsem si říkal, že mají jen podfinancované technické služby. Nakonec bylo jasné, že koše jsou národní politika. Teorie se podle internetu různí. Jedna říká, že zmizely po útocích sarinem. Druhá zase, že by vítr rozfoukával jejich obsah. Ať je to jak chce, člověk si brzy udělá popelnici ze svého batohu, kterou může s trochou štěstí občas vysypat v metru. Nebo po kouskách vynášet do koše ve večerkách při nakupování při životě udržujících rýžových koláčků onigiri.

I když pro nás jsou to možná všechno stejní šikmoocí, Japonsko byla země tak odlišná od Číny, že jsou oba národy spíš podobnější Evropanům, než sobě navzájem. Ta kulturní a civilizační vyspělost byla naprosto propastná. Skoro jsem už na svoji cestu sem zapomněl, když se jeden večer kolem půlnoci po výstupu z posledního vlaku u nádraží sesypala čtveřice Číňanů na jednu mladou Japonku. Snažili se ji nejprve oslovit a když nereagovala, začali na ni skákat a zkoušet ji přitom políbit. Šel jsem kousek za touhle povedenou skupinou, abych se ujistil, že je slečna v pořádku. Než je to přestalo bavit. Bohužel mi kvůli těm zmetkům stihli zavřít poslední restauraci u hostelu. Až ovládnu svět, tak si to Peking odskáče.

Po několika dnech bylo jasné, že neuvidím všechno. Ale čas třítýdenního pobytu se krátil a měl jsem neomezený lístek na vlaky. Je třeba se vydat prozkoumat svět jako Ash Ketchum a vzít to někam za historií a spoustou pokémonů. Další zastávka – Nara.