Křížem krážem Japonskem – směr jih

3. a poslední díl. Taky tady bude spousta obrázků, ať se ten text trochu naředí. A pár jad(e)rných vtipů, ať ty ohořelé děti nevyzní tak vážně...

Fukušima - jak jsem dostal popáleniny

Noční vlaky jsou v Japonsku už téměř minulostí, tak jsem se musel někde po cestě na jih ubytovat. Jenže byl víkend a všechna jenom trochu důležitá místa byla plně obsazená jako páteční vlak z Brna do Ostravy (poslední předstupeň indického vlaku). Všechno co mělo střechu, bylo bez šance na rezervaci. A pak jsem našel něco volného. V hlavním městě Fukušima prefektury Fukušima, známé z pokračování slavného seriálu Černobyl, byl už pokročilý soumrak. Tam jsem ještě musel přesednout na lokální vlak. Po 20 kilometrech a 90 minutách jsme dojeli na konečnou, v nějaké malebné vesničce v horách.

Vesnice byla naprosto bez turistů. Místní neuměli anglicky a všechny nápisy, včetně ubytovacích zařízení, byly psané pouze v sypaném čaji. Stanul jsem v uličce plné klasických hotelů, do kterých se vcházelo horním patrem. Dolů se sestupovalo až k řece, ze které stoupala horká pára. Čekal jsem, kdy z klasických střech seskočí ninja a můj život skončí úkladnou vraždou bílého narušitele. Přišel jsem k prvním dveřím a odsunul je. Pán z recepce se ohromeně podíval a naznačuje mi, že mi ukáže můj hotel, ke kterému se mnou ochotně došel. U dveří se se mnou rozloučil a spěchal zpět do své práce. Paní bez jakékoliv znalosti cizího jazyka ke mně přivolala svého manžela, který angličtinu už snad někdy v televizi zaslechl. Proto uměl tak 3 slova. Sestupovali jsme patry níže, až mě zavedl na můj ryokan, klasické japonské ubytování se spaním na zemi a výhledem na řeku pod domem. Všechno vypadalo jak z klasických filmů o klasickém japonsku. Až na ta kamna, která by mě v noci při zapnutí jistě udusila oxidem uhelnatým.

Ve spodním patře, skoro na úrovni řeky, byla koupelna pro hosty. Do kouřícího bazénu vody jsem lezl rychlostí asi 5 centimetrů za minutu. V duchu jsem brečel jak malá holka s žížalou za krkem. Dva dědové se v koupelně vesele polévali vodou, díky které ještě vůbec něco cítili. Já cítil vařené maso. Když se mi to konečně po dlouhém a lítém boji povedlo, nesměl jsem se ve vodě ani pohnout. Horkou vodu bych na kůži jinak znovu pocítil. S bolestí jsem se po 10 minutách vysoukal ven a nějak z koupelny vyvrávoral. Doklopýtal jsem do svého pokoje. Po Hokkaidu jsem barvu rozhodně nabyl zpátky. Z červeného těla se kouřilo jak z japonského démona. Nohy pak byly při obhlídce vyloženě spálené - nervová zakončení byla určitě lehce poškozená. Asi nějaká speciální kúra díky které budu žít 120 let.

V centru, pokud se to tak dá nazvat, bylo sídlo nějakého starého šlechtického rodu otevřeného pro turisty. Při zdejším ruchu jsem měl všechny domy včetně zahrady pro sebe. Mohl jsem se cítit, jak by mi to tady patřilo. Starý manželský pár na recepci nejspíš doufal, že jednoho dne nějací turisté přijdou, tak jsem od nich dostal brožuru v angličtině a ručník. Hosty tady vítají opravdu zvláštně. O 50 metrů dál to najednou dávalo smysl. Někde uvnitř zahrad tekl horký potůček, u něhož byly lavičky, aby se člověk mohl posadit a smočit v něm nohy. Interiér domů byl takový ten klasický japonský, s tatami a posuvnými stěnami, takže si můžete postavit kolik obýváků se vám v danou chvíli hodí.

Snaha uhasit hlad vycházela docela naprázdno. Prošel jsem celé centrum a ve všech 2 restauracích bylo plno a nemluvili anglicky. Až jsem zavítal do něčeho, co jsem kdysi zahlédl v nějakém díle o Japonsku. Ten nejkomornějšího možný podnik, co si člověk mohl představit. Míst k sezení bylo 5. Před nimi se promenádoval barman/číšník/kuchař v jedné osobě. Sedl jsem mezi pár a dvě štamgastky už notně posilněné nějakým saké. Pán kolem 60 byl typický japonský businessman, který si mohl dovolit mít 30 letou přítelkyni, protože jí poskytoval splněný sen domorodců – zázemí typického japonského businessmana. A ne zcela nečekaně se ukázalo, že je z Tokia a dělá tady nějaký obchod. A jako Tokijec navíc ovládal angličtinu. Celou dobu tak fungoval jako prostředník mezi mnou a kuchařem/barmanem, zvyky v těchto tradičních podnicích a úctyhodnými postavami této scény. Jako tou paní štamgastkou, pro kterou jsem sloužil jako obrovská atrakce. Nikdy prý neviděla bělocha, tak ji potom napadlo, že bych mohl být klidně její syn. Eh...

Vůbec tady jsem si poprvé začal uvědomovat propastný rozdíl mezi „Tokio a ten zbytek“. Distingovaný pán z hlavního města působil trochu jako atrakce i na ostatní Japonce. Úplně to pak zabil, když nos zabořil do kapesníku a hlasitě zatroubil. Kuchař s nožemi v ruce se zastavil a přestal je brousit. Paní po mé levici zkoprněly. Rozhostilo se ticho. Vyostřená situace. Kuchař se stále vážnou tváří na jeho adresu něco zahlásil a řehot vážených dam po mé levici napjatou atmosféru utnul.

Businessman vytáhl mě a svou partnerku na saké a šodžu do dalšího podniku pro dalších 5 lidí, kde byla nalitá i barmanka. Kolem nás pobíhal pes. Na staré CRT televizi zavěšené na stropě hráli Harryho Pottera. Pak došla řeč na můj ryokan. Zdejší město je v Japonsku známé tím, že jeho lázně mají z celé země vůbec nejteplejší vodu. Mám si dávat pozor, pokud to chci zkusit a nemám se do ničeho nutit. Jinak se můžu lehce popálit. Prostě vesnice v Japonsku.

Od tohoto zážitku jsem téměř přestal plánovat itinerář předem. Zabloudil jsem sem úplnou náhodou a nakonec se to ukázalo jako jeden z top zážitků. Tradice bez turistů, co víc si člověk může přát. Teď v červnu 2020 se mi konečně podařilo ono zapomenuté místo lokalizovat jako https://en.wikipedia.org/wiki/Iizaka_Onsen_Station. Tím nechci říct, abyste sem jezdili, to by trochu popíralo moji myšlenku. Moje poselství je vyrazit někam náhodně, kde nikdo a nic není a ponořit se do toho. Gambatte!

: Neboj, já se vyspím na zemi

: Hlavní dům někdejší bohaté rodiny

: Cítím se jak ve filmu

: Místňák se pozná podle toho, že celý září

: Vchod hotelů je u střechy z druhé strany

: Ostraha Fukušimy je trochu ostřejší

Óči Džúku - turisté na každém rohu

Kdesi hluboko v horách se nachází možná nejzachovalejší vesnice Japonska – Óči Džúku. Skládá se z jedné ulice domů s doškovými střechami. Architektura stále nedošla do klasických zakřivených tvarů ze dřeva, takže připomíná nějaký raný středověk. Nebo jiná místa z tohoto období, jako je anglický Lacock. Místo puddingem jsem se ale v místní čajovně přecpal matchovým dortíkem. Docela těžká věc. Zástupy turistů bohužel dojem historie poměrně kazí, naprostý opak zážitku z Fukušimy.

: Tohle snad ani není reálné

: Tohle asi taky nebude reálné, ale jen o trochu míň

: Ohřev vody na čaj nad ohněm

: Výjev z ulic Óči–Džuku

: Ha, tajné místečko na focení. Za mnou je jen 100 lidí.

Tsumago a Magome - aktivní vesnice

O poznání zajímavější bylo Tsumago, kam jsem stihl dorazit v 10 v noci. Taxikář mi otevřel dveře taxíku zatáhnutím za páku. Moji snahu dveře za sebou zavřít zase přerušil zatáhnutím, načež se dveře znovu zavřely. Tahle automatizace musela připravit v minulém století o práci chudáky otevírače dveří taxíku, načež zahynuli hladem oni i jejich manželka a děti. Po půl hodině jsme dorazili k hostelu, který byl základní školou. Předělání vesnické školy na ubytovnu jistě připravilo děti o vzdělání, kvůli čemuž z nich vyrostli otevírači dveří taxíku a pak kvůli páčkám na dveře pošli hladem.

Tsumago vypadá jako typické středověké Japonsko. Při únavě nohou jsem mohl sednout na trávu a pozorovat táhnoucí se čajové keříky s přilehlými kopci. Úplná pohoda. Do vedlejší Magome jsem si počkal na autobus. Těch 10 kilometrů šli všichni ostatní turisté pěšky, ale já ještě s jednou tlustou Ukrajinkou máme svoji úroveň. Přeci se nebudeme vláčet. Magome už nestoupá neustále do kopce a vypadá o něco obydleněji, než turisticky „vybydlené“ Tsumago. U rýžových políček vlálo na šňůře pověšené prádlo a kolem si hrály děti. V obchodě prodávali go a obrazy. Taková přívětivá vesnice, kde je "svět ještě v pořádku".

: Konečně škola, kde můžu v lavici spát.

: Výbava našich babiček. Bubínek, housličky, 3D tiskárna.

: Esence Japonska

: Hory a čajové keře

: Prostě Tsumago

: Magome a běžný japonský turista – v obleku

: Jsou mé věci bumabie?

: Na jaře bude rýžové pole zatopené

: Parčík se svatyní

Prostě nic

Japonsko a Česko jsou jedny z mála zemí, které mají velký vnitřní turismus. Lidé obou zemí jsou velmi aktivní, což se zde projevuje o víkendu tak, že kromě ještě větší přelidněnosti provařených míst nelze koupit hostel na ten samý den, což je pro volné cestování nezbytností (viz Fukušima story). Občas se mi tak stalo, že jediné město s volným noclehem byla jistá Nagoya.

O Nagoyi nikdo nikdy neslyšel, přestože je s 2 miliony obyvatel 4. největším městem Japonska. Důvod je prostý. Nic tam není. Tečka.

A ten tlustý nahý Japonec v koupelně tam taky nebyl.

Největší město na světě

Na jihovýchodě země se nachází obří osídlení, které přežilo x útoků Godzillou a všemi jejími následovníky. Všichni byli při dobývání tohoto mraveniště, kde by se ztratila i nějaká ta atomovka, naprosto neúspěšní. Dřívější systém mnoha měst se postupem času spojil v jediné monstrum jménem Tokio. Dnes největší město světa, dokud to po nich nepřevezme Čína a po nich Coruscant, centrum galaktické říše.

Všechno je tu jinak. V obří betonové džungli najde člověk ještě obřejší nákupní střediska, lesy nebo naprostou exotiku (zápaďáci by řekli úchylárny). Ginza je čtvrť nákupů. Nádražní hlásič v Šindžuku zase člověka přivítá anime hlasem. Šibuja naopak sochou věrného psa hačikó. Načež člověka čeká největší přechod světa. Lidé se při červené pomalu seřazují do roje, přičemž se po silnici mezitím prohánějí takové bizarnosti jako Mario ve své červené čepičce a svém go kart autíčku. Pak naskočí zelená... Stovky lidí se mezi sebou proplétají. Někdy v podivných outfitech. V Šibuji bylo tou dobou nejvíce in žlutočerné pruhované tričko. Dojem úlu byl dokonalý.

Nekorunovaným králem všech bizárů je Akihabara, ráj všech nerdů, otaku, počítačových hráčů nebo sexuálních odvážlivců. Na ulicích postávají slečny ve viktoriánských oblečcích. Nepracují však ve starém odvětví, nýbrž v kavárně. Jedno takové Maid café jsem si vyzkoušel. Posadili mě do svého „dream jetu“ (v jejich slangu výtah) a v růžově osvětlené místnosti stejně oblečené čísnice obsluhovaly nebo se střídaly u zpívání karaoké. Před první objednávkou jsem musel dát ruce do tvaru srdíčka, opakovat pohyby čísnice a u toho pronášet slova způsobem, že by mě v Británii před 50 lety vykastrovali. Některé ze zdejších štamgastů by v jiných zemích (možná i jiných podnicích) asi lifrovali ven pomocí dvou goril. Maidky jsou na úchyláky asi zvyklé. Ulice venku lemují blikající obchody s počítačovou tématikou nebo se dá zahrát pachinko. Takové kasino pro všechny věkové kategorie, přes 60 druhů pohlaví a všechny živočišné druhy. Kousek od nádraží láká přímo na ulici širokoúhlá televize na bohatou nabídku barevných provazů, převleků Cat Woman nebo použitých ženských kalhotek. A to se vyplatí...

Nadešel čas se zmínit o fenoménu anime, který nám u nás zprostředkovává o japonské kultuře asi nejvíce informací. Většinou praštěné barevné seriály nabídnou všechno od automobilových závodů, přes mimozemskou chobotnici, která chce zničit svět, tak začne učit na střední škole, až po něco, co jsem si pustil na doporučení "to je fakt dobré" a kde jsem si chtěl po první minutě vypíchat oči a vypálit si všechny vzpomínky elektrošoky (osobo se zelenými vlasy, dětské porno fakt není cool). Mimochodem slavný Pokémon je řazený mezi ty kvalitou vůbec nejhorší seriály (narozdíl od velmi kvalitních her). Po rozhovoru s několika Japonci jsem došel ke stejnému závěru jako na internetu, že je to spíš okrajová zábava a na obdivovatele této zábavy i zde koukají skrz prsty. Vzhledem ke zdejšímu počtu bělošek s nadváhou je ale celkem jasné, co tady sem spoustu holek přitáhne. A i přesto všechno je Pikachu národním pokladem. "Pika pi!"

Koho odrazuje vysoká cena Burdž Chalífy, v Tokiu se nachází druhá nejvyšší budova světa "Sky Tree" a za zlomek návštěvní ceny. Nebyl problém si za pohodovou cenu dovolit i výjezd do galerie nad vyhlídkou, kde bylo výrazně méně lidí a člověk se tak mohl pokochat Tokiem z půlkilometrové výšky v relativním klidu. Hora Fudži však zůstala skryta v mysteriózním oparu starých ninjů školy Městský smog.

Tokio nabízí tak nějak všechno. Veřejně přístupné císařské zahrady. Kočíčí kavárny. Robotí kavárny. I ty steaky z robotů by tu nejspíš našel, kdyby chvíli hledal. Knihkupectví má vlastní mrakodrap. Vlaky se křižují v nadúrovňových železnicích. Vypadá to celkem futuristicky. Tedy než se pokusí platit kartou nebo vybrat peníze z bankomatu. O technologické superioritě Japonska se vyprávějí legendy, ale to co platilo ve 20. století, už je dnes třeba brát s rezervou. Staré fungující systémy se obtížně obměňují a tak nad některými věcmi zůstává pozvednuté obočí. Třeba rezervace přes internet můžou být docela peklo. V úvodu jsem třeba zmiňoval papírový lístek na vlak, který se nikdy nesmí ztratit. Elektronický záznam totiž neexistuje. Ještě v Tokiu je poměrně tlak na modernizaci, ale mimo něj je třeba počítat se zaostalostí v některých směrech. A hlavně vždy u sebe nosit hotovost.

: Akihabara!

: Knihkupectví velikosti mrakodrapu

: Střed Tokia

: Robotí restaurace

: Godzilla!

: Áááááááááááááá... áááááááááá

: Největší město jako na dlani

: Karaoke je prostě život

: Jenom největší přechod světa

Pikachu je v Japonsku všude. Potkáte ho v regálech, na letácích Japonských drah nebo některých vlacích. Nejspíš napájí i elektrárny – uhlí tady není a místo na solární panely taky ne. Jako dětský fanoušek Pokémonů jsem se vydal do Machidy, odkud jeho tvůrce Satoši Tadžiri pochází a na jehož základě stvořil idylické Oblázkové město, rodiště jeho alter ega Ashe Ketchuma, který se svým věrným Pikachu brázdí v hrách a seriálech svět. Tento idylický svět ale zanikl už dávno.

Na nádraží v Machidě mi trvalo asi půl hodiny než jsem přišel na to, jak se ze systému nadchodů propojených s obřími obchoďáky vymotat a dostat se na ulici. Radnice města vypadala asi jako plavecký bazén, obklopený paneláky jako v běžném českém městě. Všechno kolem vypadalo stylem vlastně k nerozeznání od mého rodného města – Karviné. Být tady hozen náhodně v noci, člověk nepozná rozdíl. Tak tohle znamená ten odstavec z wikipedie, že Oblázkové město je vzpomínkou na Machidu, než byla zničena urbanizací. Moje vnitřní dítě dnes zemřelo.

: Jak se mám dostat dolů?

: Tenhle bazén je radnice

Takayama - Japonsko uvnitř Japonska

Japonsko je známo slušnými lidmi a exotikou způsobenou staletími izolace. Při rozhovoru s vámi se uklání jak packa kočky v čínské restauraci a pořád se vám za všechno omlouvají. Avšak i uvnitř Japonska jsou místa, která jsou japonštější než Japonec. Vysoko v horách prefektury Gifu leží Takayama, izolovaná od zbytku země asi 300 let. Zde se vyvinula kultura uklánějící se s ještě vyšší kadencí, neustále se starající o vaše dobro, jako čínská kočička na steroidech. Pravý opak drsnější Ósaky. Sem lákají Japonce na zájezdy na podivné místňáky i zdejší cestovky.

Cesta sem trvala osobním vlakem z Nagana několik hodin, přičemž se nabízely podobné výhledy, jako když jsem projížděl alpskými železnicemi ve Švýcarsku. Tady platilo více než kde jinde, že cesta je cíl. V samotném městě, plném stánků s jídlem, mi prodavačka kladla na srdce, abych tu její chobotnici jedl pomalu, že je horká. Po snězení ke mně přiběhly malé děti. „Jsme ze základní školy ve vedlejší vesnici. Máme si procvičit angličinu a sdělit vám, že si k nám máte přijít natrhat jablka“, načež mi jedno takové zabalené zlatou stuhou předali. I s ručně vyrobenou pohlednicí. Zamáčkl jsem slzu, abych následně skončil u tradičního prodejce hůlek. Hůlky si prý vybírají svého strávníka. S Takayamou jsem se loučil s těžkým srdcem.

: Japonské Alpy

: Japonsko uvnitř Japonska

: Hůlky si prý vybírají svého strávníka

: Ulice Takayamy

: A pohled na opačnou stranu

: Dětmi darované jablko

Hirošima - bombastické město

V Hirošimě mě ovanul teplý vzduch z moře, který byl i cítit. Moje hranice žitelnosti začíná na 15 stupních, které jsem tady na jihu Honšú dosáhl, přestože se listopad překláněl do prosince. Konečně jsem zimu za vydatné pomoci šinkanzenů předběhl. Konečně jsem se mohl bez třesení procházet poklidnou atmosféru jižanského města plného vzpomínek.

Všechny památky tady se nějakým způsobem točí kolem atomové bomby. Jiné jim totiž nezbyly. V okamžiku výbuchu klasické dřevěné domky dominující tehdejší Hirošimě v ten moment zmizely, shořely nebo byly odfouknuty. Honosný hrad stojící 350 let byl zničen v několika vteřinách. Přežilo jen několik stromů stíněných hradbami. Nebo jedna šintoistická dřevěná brána. Asi zasáhli Bohové. A několik staveb. Tu nejblíže výbuchu si zde nechali a dnes slouží jako symbol města. Železobetonový Český dóm architekta Jana Letzela kdysi sloužil jako výstaviště a jako jeden z mála domů výbuch ustál. Kolem této stavby se staví památky, dává se na pohlednice a používá se i jako symbol odporu proti válkám.

Memoriál atomové bomby udržuje plamen věčného ohně míru, který je průzorem namířen přímo na Český dóm. V okolí jsou tisíce malých papírků skládaných dětmi, které hlásají hipisácká hesla o míru a bratrství. Město je členem spolku, který usiluje o zlikvidování všech atomových zbraní do roku 2025 (https://www.globalzero.org/) a celkově působí jako jeden velký živoucí transparent proti všem válkám. Nejsilnější moment byla ale návštěva základní školy, která se při výbuchu jen tak tak nezhroutila. V okamžiku výbuchu byly kromě 3 opozdilých dětí v přezůvkárně všechny zabity. Po některých zůstaly dodnes na stěnách obrysy. Paní na recepci neuměla ani slovo anglicky, takže ze mě s mými základy jazyka dostala jenom odkud jsem. Pak se začala rozplývat. Češi jsou v Hirošimě velice váženými hosty. Zasypala by mě květinami, kdyby u sebe nějaké měla. Výzdobu dnešního muzea zase zajišťují děti, které skládají papírky na počest holčičky, která doufala, že se jejich skládáním vyléčí z leukémie. Zemřela ve 12 letech. Dnes je škola znovu opravena a v ostatních částech se zase učí.

Hirošima ve mně nechala hluboký dojem. Přestože jsem v Japonsku inklinoval spíše k malým městům, tohle bylo první místo nad milion obyvatel, kde jsem si dokázal představit strávit delší dobu. Musím se ale přiznat, že mi ze zdejších památek nebylo dvakrát nejlíp. Taková malá mořská nemoc ve městě. Asi i ten vzduch nasáklý mořem...

: Někdejší výstaviště nebylo ani kilometr od epicentra

: Věčný oheň připomíná touhu po míru

: Tisíce drobných papírků na jeden obraz

: Replika hradu zničeného atomovkou

: Výherci Fallout Survivora se stávají jeřabiny

: Poničená škola

Kjúšu - léto v zimě

Touha ohřát se po mrznutí v Hokkaidu a v horách prefektury Gifu mě dovedla až na jižní ostrov Kjúšu. Zakotvil jsem na den ve Fukuoce, kde modrá obloha a 20 stupňů a moře Genkai působí trochu jinak než domečky zapadané sněhem na břehu Tichého oceánu. 6. největší město Japonska toho ale kromě obchodů jinak moc nenabízí.

Po čaji se starou známostí jsem byl postaven před zákeřnou otázku, proč sem Evropané vůbec jezdí. Podle mladé Japonky obdivující starý kontinent je její rodná hrouda snad nejnudnější země světa. Náhle se vynořil chlapík s vlaječkama a pořvával něco na lidi na ulici. Ti před ním odskakovali, jak kdyby běžel s bombou. Za ním se objevil kamion, který si to klestil za ním. „Co ten chlápek dělá?“. Načež mi bylo úplně s vážnou tváři odpovězeno: „No přece uvolňuje cestu kamionu.“ „Jo, tak kvůli tomuhle sem my Evropané jezdíme.“

Času zbývalo asi jako čaje v konvičce senchi, a tak jsem následující den vzal Kumamoto v srdci Kjúšú jenom na otočku. Dominantou historického města je hrad Aso známého třeba z filmu Poslední samuraj. Asi jim ho ale Tom Cruise rozbil svou úžasností, protože byl právě v rekonstrukci.

Na cestách mi dělal věrného společníka malý ručník, do kterého jsem se utíral ještě když jsem nedosáhl na kliku. Srdce se mi málem zastavilo, když v batohu najednou nebyl. Chápu ho, chce v Japonsku už zůstat. Tajfún ho dokáže prohnat jak to já nedokážu. Na úpatí svatyně ho šintoističtí mniši právem zkoumali jako největší artefakt a po posvěcení nejrůznějšími kouzly ho vrátili. Teď už se mi nic nestane. Teda aspoň do večera, než si zmarasím nohu.

: Fukuoka je město nákupů

: Paní není součástí expozice, jen na to nevypadá

: Japan: An Unexpected Journey

: Dnes: Souboj mega jeřábů!

: Poslední svatostánek jihu

: Japan meets Factorio

Miyajima - japonská Havaj

Na sopečnou Kagošimu na úplném jihu Kjúšú už bohužel nezbyl čas. Musel jsem to otočit. Hodinu od Hirošimy se nachází malý ostrov Miyajima, který díky pralesu na většině plochy vypadá jak Havaj z pohlednic. Na těch japonských se ale navíc vyjímá brána stojící v moři. Při přílivu stojí spolu s přilehlými svatyněmi doslova na vodě. Kromě budov spjatých s vodou více než Benátky však ostrov nabízí i plno zvířat, lokálních obchůdků a prales s lanovkou.

Většinu ostrova tvoří prales, takže jsou zde zvířata součástí každodenního života. Přehlédnutí cedulky o zákazu nošení jídla mi příroda hned připomněla, když mě vlezlý jelínek málem nechtěně nakopal tam, odkud se berou děti. Málem by se možná už nikdy nebraly. Každopádně jsme se svou kreací „tanec s jelínky“ skončili jako žádaná atrakce na fotoaparátech ostatních turistů. Docela unikátní je zdejší lanovka, která umožňuje celý prales přejet nad ním a pokochat se nádhernými barvami, pokud je zrovna podzim.

Mezi Miyajimou a Hirošimou leží malé město Kuba, kde jsem se zastavil pro nějaká selfíčka, čistě z egoistických důvodů. Což se mi vymstilo. Něco na těch novinových článcích o tom, jak selfíčka zabíjejí, asi něco bude. V tomhle drobném městečku pravděpodobně s neexistujícím turismem a téměř neexistujícím nočním osvětlením, jsem při uhýbání motorce spadl do nezakrytého odtokového kanálu vedle chodníku. Při výšce až po koleno to byl úplný Pearl Harbor. Deset minut jsem nemohl vůbec chodit. Ve městě mého jména jsem se šoural a sténal, než se mi těsně podařilo chytit poslední vlak a naskočit ještě do vlakové sítě. Můj pobyt v jižním Japonsku tím skončil, ale koleno na něj vzpomínalo přinejmenším ještě měsíc s nálepkou „Vybombeno v Kubě u Hirošimy“.

: Příjezd do parku. „Na ničem jsme nešetřili.“

: Zduř!

: Walking on the water

: Vítejte v úplně jiném světě

: Ještě víc Japonska!

: Místní prodávají na tržnicích

: Co když poběžím hodně?

: Dívám se na prales spatra, jako Brazilci

: Jeden z mnoha náhodných výjevů po cestě

: Šmarjá, oni to i nasvítili

: Veselé Vánoce, Kubine!

Zpátky na stromy

Zpátky v horách centrálního Japonska bylo zase kolem nuly. Před vstupem do parku cedulky důrazně varovaly, abychom v ruce neměli žádné jídlo nebo igelitku. Tyto hory totiž ovládají opice, několikanásobně silnější než člověk, a taška v ruce je pro ně nákup (takhle to tam měli vyloženě napsané). Po cestě k lázním jsem ale žádnou neviděl. Lví podíl na tom asi měli hulákající puberťáci za mnou. Po dvou kilometrech se vynořila pohádková chaloupka s čoudícím komínem a dvěma huňatými koulemi na střeše, z nichž se jedna chvíli snažila vyvrátit šintoistický stánek. Asi militantní buddhisté.

Mladé opice před léty přišly na způsob, jak přečkat zimy v japonských horách. Jezírko horké vody jim zde pomáhá přežít. Ne všechny si ale mohou přijít, kdy se jim zachce. I u opic funguje koncept aristokracie, popular kids, různých vůdců a vůbec dalších běžných lidských vlastností, které si u ostatních tvorů moc nepřipouštíme. Tolik lidí stále věří, že nemáme s opicemi nic společného. Přitom někteří jedinci zde jsou i tím vzhledem nerozlišitelní od některých jedinců ze smetánky brněnského hlavního nádraží.

: Opičí smetánka

: Někdo tu zapomněl plyšáka

: Taková normální makačí rodinka

Zajímavým zpestřením byl právě probíhající turnaj v go párech v Tokiu, staré čínské hře, která se k nám dostala z Japonska. Z hor jsem sjel právě do hlavního města, kde jsem narazil na současného mistra ČR Lukáše Podpěru a jeho přítelkyni Adrianu. Pak že se člověk v Japonsku česky nemůže domluvit.

JR Pass neplatí pro všechny vlaky. Na ten nejrychlejší typ Mizuho / Nozomi se voucher nevztahuje. Po skoro probdělé noci v Tokiu se mi povedlo zaspat výstup na letišti v Osace a probral se až v Okayamě na cestě do Hirošimy, 2-3 hodiny před letadlem. A to až na volání kolena, které se v deštivém dnu ozývalo poměrně hlasitě a chystalo se pomalu vybuchnout. Jediný vlak zpět včas byl Nozomi, jehož 45 minutová cesta vyšla na lidovou cenu 1200,-. Japonská doprava rozhodně není levná a moje snaha ušetřit za hostel poslední noc se docela prodražila.

Po dvou dnech letu a přesedání v Číně jsem stanul v Praze. Obohacený o zážitky, uran, nové kontakty a delší vlasy. Byla to jízda. Nevzpomínám si, že by se mi někdy na cestách stalo, že jsem se netěšil domů, ale chtěl zůstat. Japonsko je výjimečné. Přírodou, lidmi, unikátní kulturou, teplým podnebím. A nakonec nebylo ani tak drahé, jídlo a ubytování snad už vycházelo i lépe, než v Praze. Jen ta doprava by bez voucheru udělala pořádný tajfún v peněžence. Teď už si jen můžu říct: „Já se vrátím!“

Album na FB: https://www.facebook.com/jakub.vonsovsky/media_set?set=a.10205479154936486&type=3 a https://www.facebook.com/jakub.vonsovsky/media_set?set=a.10205509816503006&type=3