Amerika. Země inovativních technologií, svobody a velkých hamburgerů. Někdy o ní musel slyšet i ten nejposlednější člověk z těch, kteří jsou vůbec schopni zvuk přijímat. Kouká na nás z regálů. Z televize. Ze silnic. Učíme se jejich jazyk. I ta naše břicha se jim začínají podobat. Prostě centrální zdroj světa, jehož je New York hlavním městem (Promiň Washingtone, pro svět samotný jsi docela nevýznamný).
Oslo
Do Ameriky se dá v zimě doletět i za 3000,- z Osla nebo Stockholmu Norwegianem. Docela výhodná koupě, pokud člověk na cestě k letadlu neumrzne. Nebo ho nečekaně nezastřelí. Nějak se jim přes oceán rozmáhá jeden nešvar. Při chůzi v centru jsem obdivoval zajímavě ozdobené okno dírami a prasklinami, než jsem si prstem ověřil, že to jsou stopy po kulkách. To ráno to tam prý někdo rozstřílel automatickou puškou. Zdejší Amerikanizaci trochu vyvážil fakt, že zde mají socialisticko-anarchistickou čtvrť, kde jsem dostal kávu zdarma, když jim přestala fungovat čtečka.
-
- Na koupání to ještě nebylo.
-
- Amerika je doslova za dveřmi
Příjezd do New Yorku
Šlo to nečekaně jednoduše. Imigrační mě pustili rychleji než v Londýně. Konečně jsem se sem dostal. Do pupku světa. Konečně jsem v tom doslova vysněném městě, protože o New Yorku se mi po nocích zdálo už několikrát. A teď jsem tu. Bude to skvělé! Po fázi snění bohužel běžně nastupuje realita.
Málo spánku, 30 hodin bez jídla a pití. Je 10 hodin v noci. Zkouším automaty zahnat žízeň. Mimo provoz. Ten vedle taky. V celém patře. Jedu na hostel v Queensu, tam nějaká voda bude. Kdesi v 11 v noci se toulám po čtvrti, která očividně pamatuje daleko lepší časy. Blízko hostelu nikdo. A nic. Už jen čekám tu slaměnou kouli z divokého západu. Nemůžu ten hostel najít. Musím tu být špatně. Když v tom tlumené světlo - hostel! Dojdu k němu. Pootevřené dveře. Popadaná omítka. Opuštěná recepce. Vypadá to tu jak ve Falloutu. A k tomu papír na dveřích, že objekt musel být opuštěn kvůli podmínkám ohrožujícím život. Prý ale existuje ještě jeden objekt. V Union City. Ještě že mám britskou simku, která se dokáže na americká data napojit. Mobil s 3 procenty baterie napovídá, že to je v jiném státě. V New Jersey…
Zpět na autobusáku blízko Times Square. Město, které nikdy nespí. Asi kromě dneška. Sehnat voda se nedá nikde. Voda ze záchoda taky dobrá. Nikde nejsou mapy jak se dostat do Union City. Při koupi lístku je třeba navolit 3-místné číslo autobusu, které se nedá nikde zjistit. Snažím se pohybovat mezi patry. Většina eskalátorů mimo provoz. Výtahy taky. Z lidí jsem nakonec vytáhl jak se dostanu do New Jersey. Lístek chci koupit u řidiče, ale prý to nejde. Musím z automatu. Jeden mimo provoz. Druhý taky. Lidé už skoro donastupovali. U třetího boj vyhrávám. Mám lístek a jedu do NJ. Při cestě chvílemi odpadávám.
-
- Pohled na Manhattan z New Jersey
Pohybuju se na hranici blouznění, únavy a příčetnosti. Moje čekání na zastávku se střídá s krátkými epizodami bezvědomí. Nakonec něco nehraje. Zjišťuju, že jízdní řád není řazený podle pořadí zastávek, ale abecedně. Na další zastávce vyskakuju z busu ven. Zahřívám baterku mobilu, abych ji ještě byl schopen zapnout a viděl mapu hostelu. Běžím 2 kilometry zpět a konečně ho nacházím. V něm sedí černoch a snaží se najít moji rezervaci. Chvíli mžourá na občanku, chvíli do počítače. Porovnává znaky. Po 10 minutách mi dochází, že se nikdy nenaučil číst. Asi to nemá zapotřebí. Dalších 20 minut a já se vysílený belhám k mému pokoji přes opravdu podivná individua, která vypadají, že mě chtějí okrást, znásilnit a zabít. V libovolném pořadí. V pokoji na mě akorát čeká nadraný spolubydlící, ale to už padám na postel. Stihne mi sice ještě donést deku a prohodit pár vět, ale pak se skácí a je mimo hru ještě dřív než já.
Netekla teplá voda, lidé neustále vypadali, že mají chuť zabíjet a podle internetu prý mělo tohle zařízení neustále problém se štěnicemi. Nedalo moc práce se po pár hodinách spánku přemluvit, abych vyrazil do města. Union City ale před devátou stejně neměl obchody otevřené, což jsem zjistil záhy. Nikdo tam nemluvil anglicky, pouze španělsky. Nějaký samozvaný kazatel zrovna nepřeslechnutelně vymítal z nějakého chudáka ďábla. Nezbývalo, než vzít autobus na Manhattan, protože pěší most přes Hudson tady neexistuje. Zvláštní bylo, že skoro každý autobus, kterým jsem jel, patřil jiné společnosti a měl trochu jiná pravidla placení. Jednou to bylo předem, jednou poté; většinou brali pouze drobáky a jednou mě sice paní vzala, ale že si musím od cestujících vyžebrat rozměnění. Na Ameriku jsem si zvykal rychle. „Máte nějaké drobné?“
Vystřízlivění na Manhattanu
Sny se rozplývaly jako rozbředlý sníh new yorských ulic. Times Square nebo China Town dokáže zaujmout a epileptiky roztancovat. Ale běžné ulice byly trochu šok. Spousta bezdomovců, špína a zima z profukujících rovnoběžných ulic. Přitom na fotkách to vypadá tak pěkně. Každý blok nebo každá souprava v metru hostila aspoň jednoho blázna, který si mluví pro sebe a protože je potomkem Iron Mana a Marie Terezie, tak má nárok na východní část vesmíru. Každý večer mě navíc čekal návrat do sídla zla s malým přáním, abych přežil noc.
Na jídlo a záchod jsem občas zašel do McDonaldu. Byl tam jeden pro muže a jeden pro ženy, ale jenom během mého čekání stačil nějaký černoch jeden z nich roztřískat a vysloužit mu nálepku „Out of Order“. Vůbec toalety v různých kavárnách nebo jídelnách přitahovaly různé trosky jako magnet. Když jsem po návratu četl o incidentu ve Starbucks, odkud vyhodili ošuntělé černochy dožadující se záchodu, koukal jsem na to asi jinak, než kdybych sem nejel.
Občas jsem využil metro. V New Yorku takové zbouchané plechovky pospojované k sobě. Dokáže být poněkud zrádné tím, že opačné směry spolu nejsou propojené a vstup turniketem na jedno nástupiště tak hrozí zbytečně propadlou jízdenkou. Po 2 dnech chození se mi udělaly puchýře a jak jsem začal mít potíže s chůzí, začaly mě vyhazovat z kaváren, kde se dá popít káva, ohřát, dobít si mobil a skočit si na záchod. Nóbl jsem působil už pouze na místní žebráky. Jak jsem chodil pomaleji, jejich rychlost se ke mně přišourat byla najednou dostačující. Klesl jsem pod únikovou rychlost a tím je najednou přitahoval ještě víc.
Central Park byl opadaný, takže tam nebylo moc co vidět. Trochu mě překvapilo, že i skrz park vedou silnice. Dvojčata z filmů jsem nenašel. Jako by se po nich slehla zem. Místo toho jsem našel na spodním Manhattanu dva bazény. Kousek od nich šla kolmo ke mně nějaká černoška, tak jsem se jí malým ladným pohybem vyhnul. Vypadala trochu jako Rihanna. Následně mi zablokovalo cestu asi 10 lidských much - paparazzi. Teď jsem se musel proplétat víc. Přírodovědné muzeum je skvělé. Sice drahé jak sviňa, ale člověk v pravěku stráví klidně celý den. Cesta na Ostrov svobody byla trochu poučná. Na cestě do Ellis parku přes New Jersey si člověk vyzkouší pouliční vláčky. V něm jsem se teprve dozvěděl, že se nedá na Ellis Island k soše svobody dostat bez lodi, protože pozemní cesta je orámovaná spoustou zákazů a hrozeb policejní brutality, pokud se po ní člověk vydá.
Na konci to dorazil pouliční šachista. Během hry se přiznal, že tohle město nenávidí. Jsem tady teprve 4 dny, ale už vím, že je na tom lépe než já. Já bych se sem ani neměl odvahu přistěhovat. 4 dny a ze slušného člověka střední třídy se pomalu stával bezdomovec. 5. den jsem už ani nešel zpět na hostel. Bál jsem se tam. Bál jsem se New Yorku se všemi jejich blázny. Byla mi zima. Prostě jsem chtěl k mamince. I když bylo ubytování zaplacené, plus výlet na dva dny do Bostonu, udělal jsem náhlé rozhodnutí. Naskočil jsem do busu směr Washington D.C. a udělal pápá.
-
- I takhle může vypadat New York. Respektive Ellis Park v New Jersey.
-
- Tady už pár věží ze země vystupuje.
-
- Svoboda na dosah.
-
- Vedle je více značek a policistka. Ty jsem raději nefotil, abych spoutaný nezkoušel chuť místního chodníku.
-
- Vypadá to nádherně. Ale na druhý břeh potřebuje člověk okliku třeba 10 km.
První paprsky světla
Ve Washingtonu nastal naprostý obrat. Poprvé jsem viděl Slunce. Obloha byla vlastně úplně bez mráčků. Došoural jsem se k první kavárně. Obsluhující paní mě nejen nevyhodila, ale ještě mi pomohla najít rozbočovačku, kde byl dokonce píchnutý bankomat, abych si mohl nabít mobil. S internetem jsem byl zpět ve hře. Krásné historické budovy hlavního města USA atmosféru ještě vylepšovaly. S o pár stupňů vyšší teplotou jsem odhodil propocenou svrchní vrstvu sportovní kombinézy. Skoro všechno bylo najednou krásné. Jen na to metro je snad zapotřebí aspoň semestrální kurz, tak jsem raději chodil po městě pěšky.
-
- Capitol. Dává 4000 zlaťáků denně
-
- Pohled na třídu zakončenou obeliskem
-
- Letadlo nalétává do obelisku. Klasický americký výjev.
-
- Nejvyšší soud
Shodou okolností byl můj bratr tou dobou na Floridě a přes mobil na sebe neuváženě prozradil, jak si to tam neustále krásně užívá. Teda kromě té epizody s nějakou Calle Ocha, kde má prý zákaz vylézt z auta, protože to je prakticky smrt. Někdo mu tam tu idylku musí zkazit. Našel jsem si spoj do Orlanda a večer vyrazil. Na okraji města jsme ještě minuli pětiúhelníkovou budovu, asi modelované podle slavné karvinské univerzity, a vydali se směrem na jih.
Nejzajímavější na téhle cestě bylo, jak každých pár stovek kilometrů postupně přibývalo listí na stromech. Květiny a tráva. Sousedé byli zelenější. A teplejší. Stupeň ke stupni. Pomalu, ale jistě. S každou další zastávkou jsem odhodil další vrstvu, dokud mi nezůstalo jenom tričko. Cestu jsem trávil ve vybrané společnosti - s feťáky, bezdomovci a wannabe gangstery, kteří byli pořád slušní oproti šílenému stevardovi, který nás těch 25 hodin co dvě hodiny budil křikem moderátora jak z nějaké televizní show. „WoooooHooooooo! Vstávejte, protože mě baví vás budit! Za chvíli budeme projíždět dalším bezejmenných městem, tak se pokochejte!“ Někdo ho měl ubít k smrti. Třeba ten vážený pan bezdomovec sedící za mnou, který se ke mně naklonil, aby mě následně celého ovinul zápach moči. Chtěl jen gumové medvídky, co jsem si koupil na benzínce kdesi v Georgii. Kdyby ho zabil, koupil bych mu za to dva celé balíčky.
Asi hodinová přestávka v Jacksonvillu mi dala možnost vyzkoušet jejich závěsný vláček. Člověk si v nich pojezdí s výhledem na město. A dalšími zajímavými místňáky. Jako ta hulákající paní, které každé oko koukalo jinam a v každé ruce držela jedno děcko. Je to dobré, budoucnost Ameriky je zajištěná.
Zpátky na autobusáku si člověk uvědomil praktičnost amerických zásuvek. Jejich malé kolíky způsobují, že adaptéry padají dolů vlastní vahou. Kde udělali soudruzi chybu? Museli jsme k nim při nabíjení často chodit a zasouvat zpátky, čehož využil jeden z wannabe gangsterů z autobusu, který snad utekl z hry GTA a snažil se se mnou navázat trochu nějakého kontaktu. Jasně člověk s uzinou a malou hlavou, aby ji nezasáhl nepřítel (asi evoluční adaptace), se může v Americe hodit, ale neměl jsem zrovna chuť na vytváření si vztahů s náhodnými brzo mrtvolami. V autobuse jsem se snažil furt koukat jinam, ale periferně bylo jasné, že na mě kouká asi půl hodiny a čeká, až se otočím. Zajímavá hra. Pro oba začalo být těžké udržovat pozici. Nakonec jsem jen těsně vyhrál.
Pomalé zotavování na Floridě
V Orlandu jsem byl částečně ještě bezďák. Sekuriťák mi nedovolil si sednout při čekání na mého bratra. „Hej kámo, já nejsem chudej, brácha přijede ve velkém fáru a bydlí ve velkém baráku.“ Lidé jsou ale někdy docela nedůvěřiví. Nějak ho nechtělo napadnout, že o den později jsme už seděli v obřím domě s bazénem a mnoha pokoji, z nichž některé měly vlastní sprchu. Pak se už kolemjdoucí bavit chtěli. „Hey bro, jak to jde?“.
-
- Labutě v centru Orlanda jsou celkem ostřílené. Jedna mi dala najevo, že se bude prát.
Návštěva Universal Studia je na Orlandu možná to nejzajímavější. Člověka už z dálky vítá obří horská dráha, což je jedna z těch zábav, u které je mi jasné, že v životě nevyzkouším. Spolu s létáním na wingsuitu. Nevím, proč jsou Američané tak ulítlí na obří horské dráhy. O půl hodiny později jsem už byl připoutaný vedle mého bratra a naše vozíčky se pomalu zvedaly nahoru. Vstříc smrti. Pak už si do zastavení nic moc nepamatuju.
-
- Embryo books je jasná první volba
-
- Konečně! Vždy jsem to tak nějak tušil!
-
- Budoucnost je naše.
Ne všichni si cestování po Americe užívali, tak jako já. Někteří ji milují kvůli nakupování všeho možného i nemožného. Zrovna jedna taková nákupní maniačka byla s námi. Zdejší chrámy konzumu jsme si tedy užili do sytosti. Nechat ji ale, aby nám vzala jediné auto a odjet si na celý den na manikúru, byla naprostá chyba. Typické americké město nemá mimo centra veřejnou dopravu. Dostat se do Miami nakonec zabralo několik dní.
Nemůžu nezmínit historku mého bratra z Floridy, dokreslující celkový obraz místa. Když seděl v holičství, tak si z hispánských kadeřníků dělal srandu, že vypadají jak týpci z GTA a beztak mají někde schované uzi za pasem. Ti se jen zasmáli a někam odešli něco řešit. Otočeni zády se jim při povytažení triček nahoru odhalily jejich uzi. To už mu smích došel. Začal se vrtět, že by už rád zaplatil a vypadl. Jenže týpci někam odběhli. Za chvíli se vrátili a dali mu otázku života a smrti - který představitel Flashe byl nejlepší? Špatná odpověď by samozřejmě vedla k vymalování tamních zdí jeho mozkem, takže to očividně zvládl. Před kadeřnictvím se ho hned snažilo ujmout auto s kouřovými skly, ale ten jen zdvořile odmítl a zvolil hrdinný ústup během.
Miami byla zajímavější než Orlando. Protože je hodně na jihu a omývá ho Golfský proud, je jediným tropickým městem USA. Díky tomu teploty neklesají pod určitou úroveň a přes den tady v únoru bylo 28°C. Sice jsem byl zklamaný, že už nestihnu Everglades, ale aspoň jsem našel levné ubytování. Podezřele levné. Při příjezdu před domem stáli čtyři nabušení hispánci a před nimi starší černoch. Vítejte v Calle Ocha. Kde jsem tohle jenom slyšel?
Noční cesta touto čtvrtí směrem na letiště patřila k tomu zajímavějšímu v Americe. Ta pestrost! Různé prostitutky a jejich pasáci lemovali ulice. Ruční výrobky ve výlohách. Billboardy byly španělsky. Navíc bylo konečně teplo. Stihl jsem si projít i pár lokací z Dextera. Skoro mi ukápla slza, když jsem si uvědomil, že kvůli letadlu musím zpět do New Yorku.
Bronx
V Bronxu jsem ještě nebyl. Musel jsem si ho po příletu zpět do NY jít vyzkoušet, abych měl odškrtnuté všechno a nemusel se tam už nikdy vracet. Statisticky se mi přece nic nestane ani v nebezpečné oblasti. Znovu oblečený do různých vrstev a ve stále houstnoucím sněžení jsem si našel to správné metro. Po asi 45 minutách (přestup do Bronxu si dává na čas) jsem už přejížděl pod řekou do Bronxu. Ok, snad to nějak půjde, udělám si jen 20 minutovou návštěvu. I na své vysoké dioptrie jsem si všiml, že jsem v soupravě tak nějak poslední bílý člověk.
Začalo to gradovat rychle. Nějaká ženská neustále rýpala do chlápka, který ji pustil sednout. Prý mu to trvalo příliš dlouho. Vydržel to tak minutu a začal do ní jet taky. Pak se přidal 3. člověk. 4. a 5. Za chvíli už byla v pohybu celá střední část vagónu, po kterém se ozývaly lidské skřeky. Připadal jsem si jak mezi zvířaty v pralese. Možná padla i první facka. Naštěstí do 30 sekund přišla zastávka většina lidí vystoupila. Co by se bez zastávky asi stalo o 3 minuty později? Kolik krve by stříkalo o 10?
Chtěl jsem přejít z konečné linky zelené na oranžovou. 800 m. Během nich jsem potkal pouze dva lidi, protože hustě sněžilo. Oba se mezi sebou porafali. Přidal jsem do kroku. Srdce bušilo. Zvládl jsem to. Zpět na letišti v New Jersey už to naštěstí bylo všechno bez problémů. Nikdo se mě nesnažil zmlátit, obrat, vyhodit z místnosti, znásilnit nebo prohnat hlavu kulkou. Tam jsem už jenom kroutil hlavou, jak odbavuje místnost plnou lidí jediná přepážka. Prostě efektivita hard.
-
- U metra v Bronxu
-
- Just follow the steps
Řím
Konečně zpět v Evropě! Civilizace. Zákaz zbraní. Bezbranné obyvatelstvo. Řím byl nádherný. Všude plno historie. A migrantů spících na kartonových krabicích. Pořád jsem se mezi nimi ale cítil bezpečněji než s těmi potomky Iron Manů vládnoucích 3 vesmírům nebo s pralesními lidmi v metru. A mohl jsem si splnit další úkol z mého seznamu všech evropských států - Vatikán.
-
- Můžu si odškrtnout další evropský stát. Dokonce tu mají 2 pošty.
Rok poté
Článek píšu více rok a půl po těchto událostech. Musel jsem si to nechat rozležet v hlavě. Co všechno se tam vlastně stalo. Bylo to intenzivní. A rozhodně velký šok i pro člověka, který už tou dobou navštívil asi 40 zemí. Amerika je splněný sen mnoha lidí a noční můra mnoha jiných. Spousta cestovatelů se vrací nadšená, protože nikdy neopustila svoje auto. Přitom veřejná doprava hned nabídne úplně jiný pohled. Zemi kontrastů, kdy jedna firma posílá do vesmíru lidi a druhá není ani schopná udržet v chodu své nápojové automaty.
0 komentářů: