Kypr

Tak trochu stranou

Když jsem se na jaře rozhodoval kam dál jet a kupoval letenky dopředu, Kypr byla jasná volba. Ceny za Kypr a Maltu byly podobné, ale ten první je dál, což zní jako méně MHD a vůbec drsnější exotika. A samozřejmě se hodí na splnění mého jediného smyslu existence v podobě návštěvy všech zemí Evropy do 30. narozenin. Až na jednu drobnost, kterou jsem se dozvěděl až pár hodin před odletem. Kypr neleží v Evropě.

Kypr je totiž blízkovýchodní země ležící u Turecka a Sýrie. Vlastně do Sýrie to má po moři jen 100 kilometrů. Je ale členem Evropské Unie, díky níž se stále těší vysokému HDP a to i přes vytvoření tureckého separatistického regionu na severu země. Rozdělené je i hlavní město a situace tak trochu připomíná Německo. Protože situace už trvá dlouho a navíc Turecko ke kolonizaci severu posílá svoje lidi, jsou jižní a severní Kypr docela odlišné světy. Ujišťuju se tedy, že se nějak dá dostat do obou světů a rezervuju v nich hostely.

Evropa

Letadlo mi přistálo v Paphosu, na jihozápadě ostrova. Plán je vzít to tak nějak diagonálně na severovýchodní konec kyperského ostrova. Vypadalo to tady dost řecky, prakticky k nerozeznání od Evropy. Nápisy byly v řečtině. Ještě, že jsem nebyl levý na matematiku a mohl si občas nějakou tu deltu a lambdu rozluštit. Po hodině hledání toho správného autobusu z letiště jsem to vzdal a vzal si taxíka. Týpek mě pak klasicky zkásnul o několik stovek.

Paphos je bohatý na ruiny, protože se i zde vystřídaly v průběhů tisícíletí různé kultury. Listopad. Horko. Moře. Starodávné a mystické zříceniny. Jaj! Ale tak nějak jsem všechno už někde viděl. Čas se přesunout do hlavního města Nikósie.

Ruiny a moře

Ruiny a moře

Tisíce let bez rekonstrukce obýváku

Tisíce let bez rekonstrukce obýváku

Asie

Severní separatistický region už byl jiná káva. Pěkné historické budovy vystřídala drolící se omítka. Absence chodníků. Pobíhající toulaví psi. Pobíhající toulavé děti. Za hraniční kontrolou, kde vás jako jednotlivce pustí bez problémů, se rozkládá jiný svět. Svět opředený pověstmi a mýty. Svět opředený tureckými a evropskými vlajkami.

Trochu ostentativní hranice

Trochu ostentativní hranice

Náměstí s pepsi

Náměstí s pepsi

Kostel předělaný na mešitu

Kostel předělaný na mešitu

Když řeknu otevřeno, tak myslím pořádný zámek

Když řeknu otevřeno, tak myslím pořádný zámek

Trochu jsem pobíhal sem a tam. Měl jsem spát v Kyrenii, ale potenciálních zastávek toho správného autobusu bylo více. Mapy tady už selhávaly. Musel jsem vždy na jednu doběhnout a vyškrtnout. Ve 22:05 jsem pak přiběhl na tu správnou. Ale poslední odjížděl podle řádu ve 22:00. Barman ve vedlejší hospodě mi říká, že mám smůlu. Sakra! Dostali mě! Pár minut. Po 5 minutách zoufání zaskřípěla kola, zazářily světlomaty a zastavil minivan. Kyrenia! Nastupovat!

Vypadalo to strašně podivně. Minivan plný čínských nápisů. Nikdo nechtěl peníze za lístek. Píšu kamarádovi na Messengeru, že mě těšilo, ale asi brzy půjdu na náhradní díly. Řítili jsme se nocí po rozmlácených cestách. Než mi začnou vytahovat ledviny, budu mít už vymlácené zuby. V polovině cesty nastoupil jakýsi chlápek a začal vybírat peníze. Chtěl po mně nějakých asi 60 korun. Jasný gansgter. Teď mě určitě ukolíbá směšnou částkou a pak mě majzne něčím po hlavě.

Obhlídku města jsem zvládl stále se dvěma ledvinami. Dokonce jsem našel skvělou hospodu na pohupující se lodi hned vedle hradu. Nevím, kolik zaměstnávají uklízečů, ale nápad skvělý. Musel jsem pak dát spolubydlící na hostelu za pravdu. Zase se potvrdila celkem běžná poučka, že seveřané jsou sice chudší, ale o to přívětivější. Jižané si nesednou ke stolu, aby si spolu popovídali. Vyrábějí ekonomiku. Pro ostatní země, kde si lidé spolu rádi sednou ke stolu. I do Severního Kypru totiž tečou investice z EU.

Místní kebab mě dostal za srdce a žaludek (spoiler). Vůbec nepřipomínal zakonzervované maso z našich fastfoodů. Místo klasické tortilly nebo durum naložili plný talíř masa a několik talířů s oblohami. Perfektní chuť a spousta jídla za cenu jedné večeře. Ani po jídle nešlo těm papričkám odolat. Skvělá chuť. Bolí mě břicho. Bolí mě břicho! Ke kase jsem už dokulhal. Ven skoro už po čtyřech. Příšerná bolest! Naproti je obchod, musí mě zachránit. Dobelhal jsem se k mléčným výrobkům a u pokladny ho ani nestihl zaplatit, než jsem ho do sebe překlopil celý. Znovu živý a vysmátý jsem platil už jen prázdnou láhev mléka. Zase jsem přežil nástrahy osudu. Pro tentokrát.

V turecké části se dá vtipných epizod zažít celá řada. Při hledání spoje zpátky z Kyrenii nebyla po autobusech ani stopa. Po nějaké době jsem vítězoslavně spatřil minivan a s radostí naskočil mezi kupu mladých Turků. Chvíli na mě nechápavě koukali a pak mi řidič tak nějak vysvětlil, že to je soukromé auto a týpky veze na práci. Oops…

Ochutnám nějaké místní pivo

Ochutnám nějaké místní pivo

Byla to docela zábava. Teď už jen bus do Nikósie, letadlo do Londýna a zpět do běžné rutiny britského pracovního procesu středně velké firmy. Každý den ráno do práce, večer z ní. Každý den stejný. Meetingy. Open space. Hypotéka na 30 let. Počkat… jak nás učí jižní státy, život je více než to. Dal jsem po Kypru výpověď.