Pobaltí, Rusko

Noc v Berlíně

Tenhle výlet byl kopec chtěné i nechtěné srandy. I když, při tak složitém plánování cesty se to komplikace daly čekat. Evropský kongres v go se v roce 2016 konal v Petrohradu. Z Brna se mnou nechtěl jet nikdo. Že prý do nějakého Ruska nepojedou. A tak jsem začal plánovat sám. Zbabělci.

Využil jsem této příležitosti, abych dostal zvací dopis a nějakou pomoc při zařizování víz, a začal se už 3 měsíce předem připravovat. Rusko jsem chtěl vidět už dřív, jenže jsem úplně nevěděl, jak na to. A i s pomocí to lehké úplně nebylo, ruská strana evropského kongresu mi vždy napsala, jak mám papíry vyplnit a ruské vízové centrum v Brně mi to vždy zamítlo. Že kolonka A je špatně. Po opravě byla špatně zase kolonka B. Ještě že se se mnou tady bavili po mailu, protože kdyby tam měl člověk chodit, tak by na tohle potřeboval dovolenou. Všechno (včetně těch mailů) tam zařizuje jedna žena, takže pokud je před vámi fronta, je to na půl dne. Nakonec se ale povedlo a moje první velká dovolená mohla začít.

Aby to bylo trochu dobrodružnější (a doufal jsem, že i levnější), snažil jsem do Petrohradu dojet po kouskách. V Praze jsem chytl autobus do Berlína. Odsud jsem měl letět do Rigy v Lotyšsku, kde mi jel autobus do Tallinnu a dále do Petrohradu. Ale zde nastal první zádrhel.

Když jsem dorazil do Berlína, už jsem byl dost nevyspaný. V práci jsem byl asi od 2 rána, abych stihl pořešit vše, co jsem před dovolenou potřeboval, a tak jsem chtěl co nejrychleji ulehnout do postele, kterou jsem měl mít přes Airbnb. Italka, která v něm bydlela, mě už na netu uháněla, protože bylo 10 večer. Po chvíli hledání jsem zvonek se jménem „Pabón“ našel a doufal v brzké ulehnutí. Jenže na něj nikdo nereagoval.

Italka mi jednou za čas odpověděla, že kouká ven, ale nikoho nevidí. Nakonec mě někdo pustil do dvorku a já se dostal až ke dveřím v paneláku. Trochu mě sice zaskočilo, že dveře zde nebývají popsané, ale podle schránek a vylučovací metodou (u některých dveří si přeci jen někdo cedulku dal) jsem zjistil, které to jsou. Slyšel jsem nějaké zvuky, ale nikdo neotevíral. Na Airbnb mi pak ještě pár hodin chodili zprávy typu, že na mě už hodinu čeká s přítelem venku, všude se rozhlíží a já nikde nejsem. Já pobíhal po okolí a snažil se zjistit všechny případné boční / zadní / tajné vchody. Žádné nebyly. V jednu ráno se se mnou rozloučila zprávou, že mé chování je nepřijatelné a že jde spát, neboť vstává do práce. A já jí na oplátku napsal, že si jdu lehnout na lavičku před vchod, ve kterém nebydlí.

Už víme, co je to passy?

Už víme, co je to passy?

Po pěti minutách jsem si řekl, že raději nebudu s batohy usínat na tak exponovaném místě. Půjdu raději někam do parku. Minulou noc jsem měl pár hodin spánku a teď už jsem byl vzhůru 24 hodin. Nutně jsem potřeboval usnout. Ulehl jsem na lavičku v parku a doufal přitom, že nepřijdou otravovat nějací Arabové, jako v Marseille. Taky jsem doufal, že v Berlíně není velká zločinnost. Spal jsem jen 30 minut, než mě probrala hlasitá arabská hudba.

Přistoupili ke mně kolemjdoucí 3 mladíci. Očividně pracující výkvět národa, když se ve všední den o půl třetí ráno toulali ulicemi a vyhrávali u toho. I když možná jen něco slavili. Opětoval jsem jim muslimský pozdrav „Salam alejkum“ a na otázku co tam dělám, jsem jim odpověděl, že tam čekám na letadlo. Na lavičce v parku. Asi si o mně něco pomysleli a šli dál. Ale řekl jsem si, že čekat na jejich případný návrat nehodlám.

Po chvíli jsem došel do většího parku. Podle tabulek to vypadalo, že tam žijí i nějací vzácnější pokémoni. Toulal jsem se v něm asi hodinu a nepotkal přitom žádného člověka, ani nějaké zajímavé zvířátko. Až když jsem usedl a dal se do nějakého jídla, všiml jsem si, že se k mé lavičce po zemi blíží nějaké černé monstrum. Štír! Musím něco dělat! Sbalím věci a uteču než ke mně dojde. Jenže v tu chvíli ke mně přiběhl záchranář, první živá duše po nejméně hodině (byly asi 4 ráno). Ptal se mě, jestli jsem viděl člověka na kole v modrém tričku. A zatímco jsem se ním bavil, druhým okem jsem sledoval, jak mi černá potvora zalezla někde k mým nohám. Byl jsem přikovaný strachy a snažil se nohama nepohnout. Záchranář mezitím vběhl někam mezi keře hledat svého potenciálního pacienta. Ano, vybral si opravdu skvělý čas a ne, takové scény se nestávají pouze ve filmech.

Ze zvířátka se nakonec vyklubal úplně obyčejný rak. Jen mě zarazilo, že je celý černý. Netušil jsem, že takový druh existuje. V 5 jsem dorazil na nějakou velkou zastávku a ani tady mi automaty nebrali kartu. Další berlínské zklamání. Vybral jsem tedy nějaká eura a koupil si lístek na letiště, kde jsem ráno odletěl do Rigy. Pak už to šlo hladce, v Rize jsem po hodině vyjel do Tallinnu a tam jsem po celém dni koukání po pamatkách vyjel do Petrohradu. Jinak Tallinn je opravdu krásné město, hrající všemi barvami a už jenom kvůli němu jsem rád, že jsem to vzal po zemi. Vůbec v celém Estonsku je cítit silný vliv Finska, ať už v kultuře, jazyku nebo přírodě.

Náměstí po spršce

Náměstí po spršce

Centrum shora

Centrum shora

Katedrála Alexandra Něvského

Katedrála Alexandra Něvského

Matička Rus není jen hnus

Interiér celnice lehce připomínal bohumínské nádraží. Zkrátka, člověk se tady nechtěl zdržet déle, než bylo potřeba. Přesto nám trvalo hodinu, než lidé z celého autobusu prošli hraniční kontrolou. Že nestačí, aby celník prošel autobus sám, jsem ještě neviděl. Konečně jsme prošli a mně na mobilu vypadl signál. Týden nenaskočil. Jediný roaming v mobilu je ten datový a tak ani nevím, jak tenhle problém řešit. Ale i bez mobilu se dá žít.

Když jsem dorazil na hotel, po operaci „Berlín“ jsem už byl lidově řečeno „na sračky“. Na recepci mě po kontrole víza ujistili, že pokoj je připravený i takhle brzo ráno a můžu do něj jít. Jenže moje karta mi dveře neotevírala a já se nešťastný zabořil do křesla u recepce, s tím, že to za hodinu zkusím znovu. Když se to takhle opakovalo pravidelně 4 hodiny, už jsem jenom jako zombie došel na recepci, že nastal čas check-inu a dveře pořád nejdou otevřít. Tak to potom zkoušela recepční. Vložila kartu. Dveře se neotevřely. Vložila kartu. Vrazila do dveří. Dveře se rozrazily. Vítejte v Rusku.

Dovolím si dát sem malé parametry mého pokoje. První dva dny mi netekla teplá voda. Třetí den jsem přišel na to, že nechat to 5 minut odtéct pomáhá. Ručníky čistá syntetika a člověk při utírání cítil, jak mu zádech přejíždí umělá hmota. Koš měl urvané stoupátko a nešel otevřít jinak, než že ho člověk otočil vzhůru nohama. Hutný červený koberec byl na mnoha místech propálený od cigaret. Wi-fi mi většinou nefungovalo, protože bylo v pokoji příliš slabé, tak jsem na něj chodil na recepci. Stůl byl ale stejně příliš malý na to, aby tam člověk dal počítač. Dveře se musely rozrážet ramenem. A cena? Pro mě 500,- za noc. Bez slevy účastníka go kongresu a před pádem rublu to ale vycházelo i na 3000,- za noc. Z předem slibovaného pětihvězdičkového hotelu se nakonec vyklubal tříhvězdičkový pokoj.

Podle ostatních Čechů to ještě byla na ruské poměry vysoká kvalita. Na druhou stranu ti bydleli v hlavní budově hotelu Azimut (čtyřhvězdičkové pokoje), já jen v jeho křídle, který měl kvalitu o něco nižší. Na druhou stranu se s nimi občas zasekl výtah. Jedna Češka v něm uvízla asi na hodinu se skupinou několika lidí, kdy museli aspoň trochu pootevřít dveře kvůli strachu z udušení. Když se tohle stalo jiné Češce, prostě ty dveře otevřela celé a lidé z něj vyskákali.

Rozhodně zde ale bylo mnoho pozitivního. Hned první večer nám vystrojili drahý večer o třech chodech s živou kapelou. Kolem poté chodili čísníci - organizátoři EGC 2016, z nichž některým rozhodně ještě nebylo ani 15 (děti jsem viděl pracovat i v Estonsku a Lotyšsku), a ptali se, jestli chceme nalít víno nebo vodku. Troufám se vsadit, že žádný jiný kongres nenabízel bar v 18. patře, odkud se s blížící se půlnocí daly pozorovat západy slunce. Jedna Češka prohlásila, že zažila už 6 kongresů a tenhle je rozhodně nejlepší. I některé hrací plochy se nacházely v 18. patře, odkud se přes den dalo vidět celé město, včetně moře (z tohoto důvodu bylo za komunismu zakázáno spát v hotelu cizincům). Bylo vidět, že se Rusové před námi snaží ukázat v co nejlepším světle a připravili nám skvěle organizovanou akci.

Výhled z okna

Výhled z okna

Chrám kousek od hotelu

Chrám kousek od hotelu

Něva

Něva

O samotném Petrohradu by se toho dalo napsat hodně. Centrum je protkané kanály, na kterých se prohánějí lodě. O Něvě můžu bezpečně prohlásit, že je nejširší řekou, kterou jsem v životě viděl. V Ermitáži se prý dá strávit několik dní (já ji při nabitém programu ani nestihl navštívit). V noci se chodí na otevírání mostů a když člověku zrovna nevypaluje oči pouliční osvětlení, dá se v létě vidět, že noci nejsou kompletně tmavé (rozhodně ale nejsou úplně bílé, jak se jim říká). A ulice jsou protkané aspoň tříproudými silnicemi, na kterých se nezřídka někdo prohání rychlostí kolem 200 km/h.

Petrohrad je se svými kanály a paláci opravdu krásným městem. Ale má jednu velkou vadu, stejně jako prý i zbytek Ruska – silnice. A vše co k tomu patří, ať už jde o jejich všudypřítomnost nebo o chování řidičů na nich. Mimo centrum je semafor pro chodce co pár metrů a stejně jako v Barceloně to zde trochu připomíná šachovnici. Po prospektech, což jsou jejich široké bulváry, může jet auto bez zpomalení opravdu dlouho. Chodec ale nemá šanci. Pokus projít na červenou je navíc extrémně nebezpečný, protože se zde na nějaké limity rychlosti moc nedbá. V centru je to ještě horší. Často chybí přechody a při mé cestě za Aurorou jsem se 2x musel vracet asi půl kilometru k tomu nejbližšímu. Jinak bych už přešel most a nedostal se tam, kam jsem potřeboval. Jednou jsem to zkusil mimo přechod, protože bych musel jít k nejbližšímu ještě dlouho. Počkal jsem si, až budou mít obě strany červenou a vběhl na čtyřproudovou silnici, co mi síly stačily. Pak se ze zatáčky vyřítil na červenou asi ve stovce Mercedes a skoro mě nabral. Od té doby jsem to už nepokoušel. Jeden z Čechů měl ve své klasické sebejistotě komentář, že sice jezdí šíleně, ale díky tomu mají určitě i nižší nehodovost. Den poté to do sebe naprala dvě auta hned vedle hotelu. V tomhle ohledu je určitě do budoucna velký prostor pro zlepšení (plus v komunálním bydlení zahrnujícím asi 40% obyvatel Petrohradu), ale ve stávajícím módu bych v tomto městě nechtěl žít hlavně z tohoto důvodu.

Mimo tyto vady mě ale místní obyvatelé mile překvapili. Po tom všem, co se o Rusku povídá a co si sám člověk zkusí extrapolovat při srovnání třeba Brita a Čecha, jsem byl zaskočen. Zdejší lidé byli většinou příjemní a když se jich člověk třeba zeptal na cestu, tak ochotně pomohli. Narazil jsem i na ty nepříjemné, ale ne zase tak často. Pochopitelně lidé zaměstnaní ve službách byli přívětivější, ale každý Čech ví, že třeba u nás to rozhodně samozřejmosti není ani tam. Člověk sice musí brát v potaz, že Petrohrad je kulturní centrum Ruska, ale stejně jsem s tím nepočítal. Dobré zkušenosti jsem měl i z periférie napěchované obřími paneláky, 20 km od centra, kam turista pravděpodobně ani nepáchne.

Začátek obřího sídliště

Začátek obřího sídliště

Dalšími ruskými stereotypy jsou zima, chudoba a obstarožní černobílé oblečení. My si je představujeme jako národ, který se věčně choulí někde v kabátu po dědovi před sněhem a popíjí u toho vodku. Faktem je, že minimálně obyvatelé Petrohradu se oblékají lépe než Češi a třeba mít na sobě pěknou barevnou košili je skoro nutnost. A co se týče teplot - já se tady spálil od slunce jenom chozením po ulici. První týden bylo skoro pořád horko a ten druhý mě netrápil, protože jsem narozdíl od ostatních Čechů odjel dřív. V ulicích se nacházejí četné restaurace a kavárny, aby měli Rusové kde utrácet své peníze. Pro ty chudší jsou jídelny nazývané „Stolovaya“, kde se dá najíst i za 50 korun. Ale klasických restaurací, nabízejících různé exotické pokrmy ze sovětských republik, je tady taky požehnaně. Po gruzínské a uzbecké kuchyni jsem měl asi tu největší exotiku - v arménské restauraci jsem si objednal beraní vnitřnosti. Oči ten den neměli. Stereotypy uvedené na začátku odstavce jsem sice ten rok zažil, ale to až později na Ukrajině.

A v neposlední řadě mě zaskočila i velikost města. Čísla domů tady neznačí vchody, ale celé domy, a tak než jsem dorazil do sovětského baru, kam jsme měli slevu, ušel jsem 5 kilometrů. Po jedné ulici. Když jsem v baru na reakci obsluhy, že jsem dorazil správně, začal sundávat batoh, položertem se mě zeptali, jestli tam mám bombu. Dost ale odbočování, těch 5 kilometrů mě zaskočilo, tak jsem se později díval na Wikipedii na rozlohu města. Ta je prý srovnatelná s New Yorkem. U Moskvy je číslo dokonce ještě dvakrát vyšší.

Boršč

Boršč

Pár dní před mým příjezdem se po několika letech do města vrátila Aurora. Štěstí při mně stálo i když jsem se byl kouknout na zvedání mostů jenom jednou. Sice jsem dorazil když už byly nahoře, ale po chvíli, kdy se nic nedělo, pod mostem proplula ponorka. Později mi někdo řekl, že se ve městě chystají slavnosti a dokonce na ni přivezli i ponorku a jaká je škoda, že už ji neuvidím, když odjedu dřív :-).

Ponorka

Ponorka

Nakonec jsou Rusové (aspoň tedy v Petrohradu) fajn, jen s nimi člověk nesmí řešit politiku. Když si jeden z organizátorů kongresu stěžoval, že kvůli sankcím mají v obchodech méně zboží, hlavně tedy sýrů, tak mu jedna Češka odpověděla, že jediná věc, která stačí udělat, je vrátit Krym. Pak prý šel z této reakce skoro až do mdlob.

Méďa Putin

Méďa Putin

97% podpora anexe voliči

97% podpora anexe voliči

Suvenýr z Ruska

Suvenýr z Ruska

Hranice

Ještě jsem se se všemi rozloučil a ve 23:40 odjel autobusem směrem do Tallinnu. Řidičovi se ale nezdálo moje vízum. Každý den víza musí být bohužel kryté nějakým hotelem nebo jiným ubytováním, proto jsem si nemohl dát nějakou rezervu, jak by to člověk normálně udělal. A protože jsem jel přes noc, to moje mi mělo za 20 minut propadnout. Bral jsem to tak, že jsem nastoupil ještě před půlnocí a navíc, kdo by řešil nějakou tu hodinku navíc? Ale řidič poté poslal ještě svého pomocníka a ten mě ujistil, že nějaké problémy budou.

Tablet v autobuse mi řekl jasně: „čeká tě průser“. Lidé s prošlým vízem jsou celníky deportováni zpět do města, odkud vyjeli. V něm si musí na ambasádě nebo v bance vyřídit prodloužení víza. Samotné stránky amerického ministerstva však upozorňují, že zákonem dané 3 týdny mohou v Rusku trvat minimálně 3 týdny. A třesnička na dortu - žádný hotel nebo hostel nesmí člověka bez víza ubytovat (viz zmínka o kontrole po příjezdu nahoře). Rusko je prý jediná země, která osobu s vypršeným vízem zadrží uvnitř, což podle internetu potkalo i člověka, který jel na stejné lince jako já - 23:40 směr Tallinn. Takže ve výsledku musí člověk spát několik týdnů někde na ulici, aby ho vůbec pustili ven. No vyhlídky mě zrovna nenadchly.

Ve 2 ráno jsem si na hranici říkal, že třeba přimhouří nějaké to oko a pustí mě dál. Hned po zastavení si pro mě ale už přišel řidič - asi aby se na můj strašlivý zločin náhodou nezapomnělo. Zpátky na ponuré celnici byly 2 řady - já a zbytek cestujících. Ti na mě koukali, co jsem asi tak provedl, že jsem v celé řadě sám, čímž ji blokuju. Paní u okýnka jsem vysvětlil, že jsem do busu nastoupil ještě před půlnocí a že jsem nevěděl, že je s vízem takový problém. Ta mi odpověděla: „V Rusku to problém je.“

Přišel si pro mě nějaký celník. Zavedl mě do nějaké místnosti vzadu, ve které byl stůl, na každé straně jedna židle a na stole lampa (možná ještě mikroskop, ale ten tam tu atmosféru nevykresloval). Pokynul mi, abych počkal, že někdo jiný dojde. Tak jsem si tam tak sám seděl a přemýšlel, co mě asi tak čeká. Zmrzlinový pohár to asi nebude.

Po deseti minutách došla mladá zrzavá celnice, která se mě hned ptala, jestli mám u sebe nějaké peníze. „Nemám. Ale mám kartu.“ Pokynula mi, abych s ní šel k autobusu. Tam se mě ptala, jestli mám nějaké zavazadlo. Popravdě jsem stále trochu doufal, že mě do něj posadí, i když jsem věděl, že druhá možnost je o dost pravděpodobnější. Měl jsem pravdu, zavazadlo jsem musel vytáhnout ven. Řidič si u toho pobrukoval „dasvidania“, protože už věděl, že mě neuvidí. A mě znovu zatáhli na celnici do veselé místnosti s lampou. Bubáci existují.

Celnice mi pak řekla, že jdeme do banky. Měl jsem přece kartu. O půl třetí ráno, když už se pomalu začalo rozednívat, jsme šli Ivangorodem do ruské banky Sberbank. Na otázky, jestli už jedu domů, jsem jí odpovídal, že ano a že na mě už čeká mamka s jídlem. Doufal jsem, že jí to pomůže při rozhodování toho, co je „správné“. Pobízela mě, abychom šli rychle. Možná jsme ještě mohli stihnout autobus, pomyslel jsem si. Pak jsem z bankomatu vytáhl peníze. 1100 rublů, jak mi nařídila. Poté ještě chtěla vytisknout potvrzení. Respekt, co ty ruské mašiny dokážou. Být úplně na hovno.

Krok 1 - zadejte jméno, krok 2 - zadejte adresu, …, krok 6 - zadejte kód. Ok. Krok 1 - zadejte jméno, krok 2 - zadejte adresu, … . Po třetím kolečku už to přestalo být vtipné. Žádná chybová hláška, po 6. kroku to vždy skočilo na 1. krok a začalo revidovat všechny kroky. Nechtělo to pustit dál. Celnice se problém snažila řešit tak, že vždy po několika takových pokusech se přesunula na jiný bankomat. Tam to bylo vždy to stejné nebo horší. Rezignovaně jsem na to koukal. Na celnici jsem si aspoň ještě četl knihu, teď jsem neměl sílu ani na to. Jestli tam někde dříve byl autobus, teď už tam určitě nestál. Byl jsem uvězněn v Rusku s mašinami, které by bylo lepší vyhodit do vzduchu. I když jsem celou dobu působil navenek klidně, uvnitř to byl úplný chaos. V hlavě jsem už spřádal plány jak po vzoru imigrantů z migrační krize podniknu útěk přes Storskog za polárním kruhem.

Po hodině volala na celnici, kde jí dali nové kódy pro 6. krok. Hurá, nakonec krok 7 naskočil. Krok 9 - zadejte vaše ruské telefonní číslo. Cože? Celnice tam zadala svoje. „Nemohu se připojit. Datová služba je nedostupná.“ Koukal jsem do země, hlava v dlani a nevěřil, že se to děje. Zrzkou už cloumal vztek. Ve 4 ráno došel nějaký Rus, kterého vyřešila místo mě. Za 5 minut. Pak se vrátila ke mně. Bankomat mě najednou přes krok 9 pustil a vyjel paragon. Hurá.

Šli jsme zpět už za světla. Říkala mi: „Tady v Rusku nefunguje nic. V Estonsku mají všechno.“ Ve veselé místnosti s lampou mi celník říkal, že můžu počkat na bus v 8 ráno přímo na tomto místě nebo v 5 ráno v Estonsku. „Rozhodně chci do Estonska!“ Prošel se mnou několik hraničních kontrol a poslal mě přes most do Narvy. Na mostě byly všude stočené ostnaté dráty. Já se cítil jak při přechodu z východního do západního Německa. Občas jsem uvažoval, kdy začnou střílet. Nakonec jsem došel k bílým dveřím. Díky fotobuňce se otevřely. Více dveří. Krásně čistá a bílá celnice. Zaměstnanec v okýnku koukl na můj pas. „Vítejte v Estonsku“. Vítejte v civilizaci.

Měl jsem chuť líbat zemi. Narva hrála světly mnoha barev. Ostrý kontrast s Ivangorodem za řekou o pár set metrů dál. Všechno značené, díky čemuž jsem po kilometru došel na zastávku. O 20 minut později přijel autobus do Tallinnu, kde jsem na sedadle téměř hned usnul. Nakonec jsem byl ještě schopen navázat na svůj plán. V hlavním městě jsem díky několikahodinové rezervě stihl autobus do Rigy v pohodě. A ještě byl schopen poslat pohlednice.

Ruská mafie

Hostel v Rize mi odmítal moji kartu, když jsem se ho snažil rezervovat ještě v Petrohradu. Výjimečně jsem tedy jel naslepo. V 8 večer jsem k nim dorazil a ptal se, jestli ještě mají volnou postel. „Nejde elektřina.“ „Potřebuju se jenom vyspat, to mi nevadí.“ „Nemáme volnou postel.“, načež dodala: „Ale pošlu vás do jiného.“ Ten byl v nějaké zapadlé uličce kilometr od toho, bez gps bych se tam v životě nedostal. Tam dva domy, jeden polorozbořený a dvorek, na kterém byly špalky a sekera. Někdo tam viditelně ještě před chvíli pracoval. Ano, Riga vypadala místy ještě jako typické Rusko, tak, jak si ho člověk představuje. A dveře do toho nerozbořeného domu nešly otevřít.

Postarší paní sestoupila ze schodů ve dvorku: „Hledáte hostel?“ Ten byl skutečně ukrytý nad schody vedoucími zvenku. Zde jsem mohl trochu nabrat síly, dobít baterii mobilu a zajistit si ubytování na zítra do Vilniusu. Říkal jsem si, že konečně je to nejhorší za mnou, když už jsem v EU, a já mohl vyrazit do noci hlavního města Lotyšska.

V centru byly naproti sobě dva bary. Jeden plný a ve druhém i s obsluhou jen 4 lidi. Potřeboval jsem si po náročném dni trochu odpočinout, a tak jsem si dal pivo v tom klidném. Barmanky po mně pokukovaly a za chvíli došly dvě holky zhruba v mém věku. Ptaly se, proč jsem tam sám a jestli si mohou přisednout. S tím tedy, že jim objednám nějaký drink. No proč ne. Ale už tady to trochu haprovalo, protože se představila německým jménem, aby jí to vzápětí zbořila kamarádka, která teprve docházela ke stolu a řekla ruské jméno s tím, že jsou z Ruska. Blondýna se tedy vzápětí přejmenovala na Irinu. To už u nás byla obsluha s novým jídelním lístkem. Martini, které si objednaly, stálo 25€. Každé.

Ještě chtěly něco k zakousnutí, nějaké fish and chips, ať pro to zajdu na bar. Že je s nimi obsluha spolčená mi došlo až následující den za střízliva. Ale i teď jsem už věděl, že je něco špatně, ale taky jsem věděl, že jsem v pasti. Vzpomněl jsem si na kamaráda, který mi vykládal, že i v Praze fungují ruské gangy a když nehrajete jejich hru, nastoupí tam bouchač, který hraje tvrději. Ok, ještě jim koupím to jídlo a rozloučím se s nimi. Zaplatil jsem Martini a bral ryby za 46€. To už mi ale karta nebrala. V duchu jsem poskočil radostí. Jsem na dně. Ke stolu jsem se vrátil bez jídla. „Kde je to jídlo?“ „Sorry, v Rusku jsem utratil všechny peníze, už na kartě nic nemám.“ Aniž by dopily své drinky, zvedli se s tím, že už musí jít a zmizely. Byl jsem volný.

Později jsem udělal nějaký průzkum na internetu. Ten skoro prázdný bar z mého příběhu Krušovice (podrobněji) je veden nějakým mafiánským bossem, stejně jako spousta barů v tomto městě a údajně je to nejhorší doupě ve městě. Kdybych odmítl, tak by mi cestu opravdu někdo zkřížil, jak popisují tady s sekci „Bar scams“. Po tom, co jsem tady viděl a ani neviděl, jenom četl na internetu, doporučuju se Lotyšsku raději vyhnout. Jak popisoval člověk v mém odkazu u baru Krušovice, všechno je tady prorostlé korupcí a i policie je na místní bary napojená. Jiný turista zase napsal, že mu do prvního drinku nasypaly svádějící holky drogy. Ráno se vzbudil bez 40000,- na účtě. Riga je skutečné ruské podsvětí.

Celý další den pršelo. Nechtěl jsem tohle město už vidět,  i když je centrum docela pěkné. Nikde mi nebyli schopní prodat normální pláštěnku, ne jenom podle mého názoru nepoužitelné poncho. Ty hordy turistů je všichni očividně měli odjinud. A tak jsem po poledni odjížděl do Vilniusu s radostí. Doufal jsem, že si tam trochu konečně trochu odpočinu. Po příjezdu samozřejmě nepršelo, byl pěkný letní podvečer a já se vydal do republiky Užupis za mým kontaktem na couchsurfing.

Riga

Riga

Užupis bývala čtvrť feťáků a pouličních kriminálníků, periférie kam slušní lidé raději nechodili. Pak přišel tehdy ne moc známý Artūras Zuokas, který si vydělal první peníze jako válečný zpravodaj, když prodal své jediné 3 negativy do BBC, NY Times a ještě jedné, kterou si už nepamatuju. Koupil nějaké levné, zubožené domy v Užupis, která nechal zrekonstruovat a prodat. Postupně celou čtvrť rekultivoval a byla vyhlášena Republika Užupis, která patřila hlavně umělcům a různé alternativní scéně. Tolik příběh jejich místního hrdiny, jak mi ho Inga popsala. Zbytek už je na každé Wikipedii. V letech 2000 a 2011 se stal starostou celého hlavního města Vilnius a v povědomí zahraničí se zapsal třeba tím, že auto nedovoleně zaparkované na cyklistické stezce přejel tankem.

Užupis

Užupis

Když jsem povykládal, co všechno se mi předchozí den stalo, Inga mě ujistila, že mi to vynahradí. I přes mé protesty mě vzala na lokální pivo, večeři a ukázala mi vilu Artūrase Zuokase, pro kterého překvapivě pracovala. Společně jsme pak prošli celé centrum a večer usnuli u filmu. Skvělá tečka celého výletu, Inga se o mně postarala, jak slíbila, za což jí děkuju. Jen škoda, že jsem byl následující den od něčeho pokousaný, možná od štěnic. Pak už jsem to přes Varšavu vzal rovnou do Brna. Dobrodružství bylo u konce.

Světlo na konci tunelu

Světlo na konci tunelu

Léto 2016