Tak to začíná
Tak jako spousta lidí jsem i já, jako malý, snil o dálkách. Protože se však peníze v rodině nikdy ne a ne zabydlet, mohl jsem o nich opravdu jen snít. Až do prosince roku 2010, kdy jsem z několika našetřených tisíc poprvé zakusil kouzlo nízkonákladových letenek. Měl to být můj první let letadlem, první výlet v dalekém zahraničí. Tedy žádné Polsko, kde Karviňák skončí, když u baráku pořádně nakopne míč. A protože kamarád byl tou dobou na Erasmu v Holandsku, bylo rozhodnuto. Cílová stanice — Amsterdam.
Nizozemsko má díky přímořskému klimatu velmi mírné zimy (ale i léta). Proto jsem samozřejmě přijel do velmi hustého sněžení. Kamarád Petr bydlel v Diemenu, kousek za Amsterdamem, a hned mě informoval, že posledně tam měli sníh před dvěma roky. V následujících dnech se však ukázalo, že takové nadělení měli posledně asi před 15 lety. Následujícího rána sníh totiž zahalil celé okolí do pohádkového hávu a veřejná doprava téměř přestala fungovat. Bylo týden před Vánocemi. Vlaky fungovaly jen občas a s velkým zpožděním. Autobusy byly kompletně mimo hru. Zasypané byly chodníky i silnice. Protože na něco takového nejsou v Nizozemsku vůbec připravení a moc odklízecích strojů asi nevlastní, trvalo celé tři dny, než se objevila první odklízecí četa. Ta sestávala z celých dvou lidí a jedné nádoby na kolečkách, ve které byla sůl čekající jen na to, aby ji „odklízeči“ nabrali do rukou a pokropili chodník.
První věc, která mi přišla na cizí zemi zajímavá, byla pořádná parkoviště na kola. Kola se zde vůbec používají za jakékoliv situace a kýmkoliv. Ještě v době, kdy bylo všude tolik sněhu, že se stěží dalo projít pěšky, jsem už viděl nějaké místní děti v zimních kombinézách, jak na kole snažící se ze všech sil dostat z bodu A do bodu B, ryjí do sněhu cestičky. Nejsou to však nějaké supermašiny. Horská kola, která v Česku běžně používáme, by tady byla za luxusní zboží, protože čím horší kolo, tím menší šance krádeže. Ano, i tady se krade. A kola obzvlášť. Navíc jsou Holanďané spořiví. Všude je rovina, hory zde neexistují, a tak ani není nějaká extra výbava potřeba.
-
- Parkoviště na kola
Kromě mě a kamaráda se v našem okolí vyskytovala i jeho přítelkyně, která moje několikadenní narušení jejich života nesla velmi statečně. Jako tříčlenná hlasitá skupinka jsme samozřejmě přitahovali pozornost československých imigrantů, kteří se s námi občas dali do řeči. Poněkud kuriózní však bylo, když jsme prošli kolem černocha, který stál na ulici a své vyřvávání „Marijuana! Cheap and good marijuana!“ změnil na „Marihuana! Levná a dobrá marijuana!“. Jinak jsme zažívali takové to klasické procházení památkami v třeskuté zimě, kdy teplota v noci padala až k -10°C a i ve dne to nebylo o moc lepší. Prostě idylka jak z filmu Frozen — pořád dva metry od umrznutí.
Z událostí následujících dní bych vyzdvihl například návštěvu vykřičené čtvrti Red Light District nebo technického muzea, kde bylo zlatým hřebem vyjetí výtahem jen za pomocí manuální síly otáčením válce. Taková ta práce, kterou na statku necháte za sebe raději vykonávat vlastní kozu, abyste se sami moc nenadřeli. Návštěva coffeeshopu a vykouření jednoho společného jointu byla vskutku zajímavým zážitkem. Docela mě to rozmluvilo. Také jsem se dozvěděl, že ty romantické hausbóty na řece jsou vlastně nejlevnějším typem ubytování, ale nejsou studenty zase tak vyhledávané kvůli zákazu pořádání párty z protipožárních důvodů. Nebo že ty roztomilé vysoké a občas nahnuté baráčky vůbec nestojí na pevných základech (přesněji řečeno stojí na kládách ve vodě) a čas od času dělají to, k čemu vypadají, že se blíží. Padají.
-
- Na náměstí
-
- Typické domy
Operace Naarden
Jednoho večera jsem navrhl výlet vlakem někam do pryč. Volba padla na Naarden. Není daleko a navíc má pro Čechy speciální význam. V tomto místě je pohřbený slavný Učitel národů Jan Amos Komenský, který se shodou okolností narodil na české půdě. Jako my. Bylo tedy rozhodnuto, poctíme pana Učitele návštěvou.
-
- Učitel národů
Vlak, kterým nám to kvůli sněhu docela trvalo, jede jen do sousední vesnice zvané Bussum, zbytek se musí pěšky. Vůbec celé město Naarden působí dojmem odříznutí od světa. I díky tomu je velmi zachovalé a kolem něj se stále vypínají historické obranné hradby. Když jsme tam byli my, místní děti hradby používaly k sáňkování. V ulicích překvapily trojjazyčné nápisy — v holandštině, angličtině a češtině. Tohle nikdo z nás nečekal. Ve stejném duchu se nesl i kostel, který byl Komenskému a vlastně celému Česku věnovaný, oficiálně je dokonce českým územím. Paní, která to tam měla na starost sice česky nemluvila, ale na „Dobrý den“ odpovědět dokázala. Audio prezentace je taktéž tříjazyčná.
-
- Na hradbách
-
- Neboj chlapče. Ujišťuji tě, že se ti tahle hra líbit bude.
Sněhové patálie
Byl čas na návrat. Promrzlé kosti a Vánoční čas volaly po domově. Plán byl vrátit se 21. s tím, že kamarádi zůstanou ještě o den déle. Ale kvůli sněhu to nebylo tak jednoduché. Autobusy přestaly jezdit úplně a vlaky začaly nabírat velká zpoždění. I když jsme se na letiště vydali s velkým předstihem, vlak stál každou chvíli někde v poli. Jednou jsme si takhle postáli tři čtvrtě hodiny a nikdo nic nevěděl. Navíc byly přecpané k prasknutí. Kamarádku už ani nechtěli při nastupování pustit, takže jsme byli násilně odděleni. Strach, že mě při příštím přestupování také nepustí, začal nabývat skutečných rozměrů. Nakonec jsem se však na letiště dopravil. Proběhlo rozloučení a průchod letištní kontrolou. Mně tam sebrali zubní pastu, kterou mi v Praze dovolili a vyslechl jsem si „So you didn’t know?“ tónem, jako kdybych právě ukradl zmrzlinu dítěti. Zatím ale nebyl důvod se obávat toho, že by mě letadlo domů nedostalo.
Už pomalu přicházel čas odletu a hláška „boarding“ se pořád nechtěla objevit na monitoru informačního systému. Nepříjemné ovšem bylo, když se neobjevila ani půl hodiny po plánovaném odletu. Hodinu po tom dokonce náš let zmizel a letiště se nemělo k tomu hodit tam nějaké upozornění, co se děje. Monitor si prostě jen pokračoval dál v hlášení dalších letů a na ten náš kompletně zapomněl. Nešlo však o nějaké místní letiště o velikosti telefonní budky, ale o Schiphol — čtvrté největší letiště v Evropě. Našel jsem si tedy nějaký hlouček Čechů a poslouchal, jak problém řeší. Někteří zvedli telefony a volali svým známým do Prahy. Easyjet totiž létá způsobem řetězů, doletí do jednoho letiště, vyhodí staré pasažéry, nabere nové a letí se do dalšího města. Naše letadlo bylo ještě v Praze, kam zrovna přiletělo z Londýna. Samozřejmě zcela nečekaně se objevily problémy se sněhem a letadlo nemohlo odrolovat. Po nějaké době se let znovu objevil na obrazovce a naše naděje se znovu rozhořela: „Pojedeme domů, na Vánoce budeme s rodinou!“. Radost však neměla dlouhého trvání.
Uplynuly již 4 hodiny od plánovaného startu, když informace o letu znovu zmizela z obrazovky. Kolečko telefonátů se znovu opakovalo. A znovu se stejným výsledkem. Trvalo další hodinu a půl, než se letadlo objevilo v Schipholu. Nahnali nás tedy do odbavovací haly, kde nás postupně všechny odbavili. Ve chvíli kdy se měly otevřít dveře ven k letadlu, se vyskytl další problém. Nešly otevřít. Asi přimrzly. Když se po dvaceti minutách konečně povedlo, byla už půlnoc a z repráků se ozvala omluva, že je již pozdě a předpisy nedovolují vzlétnout. 6 hodin po plánu a rozmrzelí cestující před sebou měli zdaleka ještě nekončící noc.
Před EasyJetem se udělala fronta; jejich úkolem nám bylo přidělit hotelové pokoje do doby dalšího letu. Když jsem se konečně dostal na řadu, tak mi pán sdělil, že se mám postavit někde do dosahu, že budu později vyvolán a dal mi na výběr, jestli chci vrátit peníze nebo přebookovat let na 23., protože zítra prý nelétají. Samozřejmě jsem zase zvolil špatně a let nechal přebookovat, abych byl následně „odstaven“. Po další hodině čekání mi bylo divné, kam mizí všichni lidé a nikdo mě nevolá. Postavil jsem se do řady podruhé a dozvěděl se velmi nepříjemnou věc. Všechna místa v hotelech byla rozdána a již mi nemohou nijak pomoci. V té chvíli, samozřejmě již pozdě, mi došlo, že místa dostali pouze lidé s ostřejšími lokty a ti, kteří vzorově uposlechli a postavili se stranou, přišli k celé věci zkrátka. Inu, další poučení pro život. Byly dvě ráno, ta hrstka lidí, která zbyla, to již začala vzdávat a postupně odpadávali na zem se alespoň trochu vyspat a zapomenout na svůj aktuální problém.
Nechtěl jsem se vzdát a protože vlaky v dobu nejezdily, vydal jsem se do Amsterdamu zpět ke kamarádovi pěšky. Do centra města to bylo 10 km v -10°C a kvalita mého oblečení poněkud neodpovídající. Po dvou kilometrech jsem to však raději otočil, protože mi přišlo, že nějak začínám umrzávat. Po nějakém čekání na vlak jsem v 5 ráno (mezitím jsem na přestupní stanici v centru Amsterdamu strávil asi hodinu a prohlédnul si město z poněkud jiného úhlu) stanul před panelákem mého kamaráda. Sice jsem znal patro, ale již ne jméno majitele bytu, pod kterým bydlí, takže jsem pro jistotu musel zazvonit na všech pět bytů v patře. Jsem rád, že jsem tehdy neskončil ještě navíc s naraženým květináčem na hlavě. Celý příběh nakonec dopadl tak, že mě kamarádi zachránili koupí nové letenky u lepší společnosti a ještě ten den jsme odletěli SmartWingem (jednou jim to musím nějak vrátit). Peníze od EasyJetu už jsme nikdy neviděli, protože jsem se tehdy ve frontě rozhodl jinak, než jsem měl (očekával jsem, že ty dva dny do odletu přečkám v hotelu). Společnost nám peníze samozřejmě už vrátit nechtěla.
O pár dní později jsem se ze zpráv dozvěděl, že letiště kolabovala po celé Evropě. Byl to ten rok a to období, kdy jsme mohli v televizi vidět stovky lidí uvízlých na letišti, kteří tam přespávají i několik dní, protože sníh na některých místech zastavil skoro všechnu dopravu. Svůj první / druhý let jsem si nic netušící samozřejmě vybral zrovna do tohoto období. Nízké teploty a vyčerpání mi navíc po návratu domů připravily takové nachlazení, že jsem o sobě skoro dva dny nevěděl. Štědrý den jsem tedy strávil v posteli, ale aspoň že doma.
zima 2010
0 komentářů: