Ukrajina

Leo Hopeless

Jeden z prvních nočních snů o cestování byl z hranic Slovenska s Ukrajinou. Byl starý už možná pět let. V něm jsem stepoval na hranicích a přemýšlel, jak přejdu na druhou stranu. Letos se mi zdál sen z hranic znovu. Tentokrát jsem si ještě na ukrajinské straně kupoval kávu (nebo kebab, už nevím, sny jsou někdy celkem celkem abstraktní - proto mívá člověk pocit, že poprvé viděné místo už zná ze snu). No proč nevyzkoušet nabídku Leo Express, který jezdí až tam. O víkendu jsem měl být v Košicích, tak proč to nevzít přes jejich východního souseda.

Nikdy předtím jsem Leo nezkoušel. V médiích jsem o nich četl několik negativních článků a ani jsem vlastně neměl potřebu s nimi jet. V den odjezdu jsem od nich dostal telefonát: „Omlouváme se, ale kvůli technickým potížím si vás vyzvedne Tiger Express.“ O hodinu později v sms stálo, že mám jet českými drahami. Pak mi volali, že to vyřešili, ať normálně dojdu v těch 19:55 na Zvonařku. Tam nás pak stálo 5. A když nikdo nepřijížděl, ani nevolal, zavolal jsem jim ve 20:10 já. O půl jedenácté jsem totiž měl chytit přípoj na Ukrajinu v Bohumíně.

„Aha, tam někdo stojí? Kolik vás tam je? My to zjistíme a zavoláme zpět.“, sdělovala mi jejich operátorka. 15 minut nic. Tak volám znovu: „Jo jo. Ve 22:00 tam bude.“ „No ale já mám mít přípoj v Bohumíně. A čeká nás tady 5.“, odvětil jsem. „Jich je tam pět“, slyšel jsem, jak s někým mluví. „No tak my to zjistíme a zavoláme zpět.“ Když jsem ostatním říkal, že tam budou až v deset, tak 3 lidé raději odešli. Zůstali jsme tam 2. S holkou z Gruzie, která neumí česky. Být tam sama, nejspíš by se nikdy nedozvěděla, co se děje. Po zpětném telefonátu a ujištění, že se pokusí udělat maximum, aby nám v Bohumíně neujeli, jsme se šli zahřát do hospody.

„To bude ta moje karma. Snažím se z Brna dostat do Krakova už od včerejška. Nepřijeli jenom kvůli mně.“, říkala mi u čaje. Jenže její chyba to nebyla. Když nás potom Tiger odvezl i s Leo stevardem do Bohumína, bez kterého naštěstí nemohli odjet, bylo vidět, že některým čekajícím cestujícím tam už přímo praskly nervy. Nikdo jim totiž neřekl, proč a jak dlouho budou čekat. Náhradní ukrajinský autobus byl jednoduchý a nenabízel standardní služby, které Leo nabízí. Ale nevadí, z předtuchy jsem si stáhl do mobilu knihu, takže nehrozila v nadcházející dlouhé cestě akutní nuda. Příště si jízdu s touhle společností ale raději předem pořádně promyslím.

Když se předsudky naplní

Rumunsko i Rusko už mě dřív překvapilo tím, že se málokterý stereotyp vyplnil. Navíc to měl být jen západ Ukrajiny, určitě to tam bude podobné jako u nás. Ale už když jsem vystoupil z autobusu, nestačil jsem se divit. Všude sníh (u nás nebyl), lidé se starými čepicemi a v klasických (snad přímo ruských) kabátech. Několik mužů přede mnou zahradním náčiním rozbíjelo led, aby se dalo projet. Přesně jako z představ o Rusku. Ušel jsem 200 m a došel na hlavní ulici. Tam nějaká babuška v šátku na hlavě vyběhla s pořádnou ocelovou tyčí se špičatým hrotem na 5 chlápků, a začala jim vyhrožovat. Pak jsem si všiml, že babka je nejspíš od technických služeb a dává jim sadu za to, že jí tam dělají bordel. U nás používají nějaké napěchovací párátko, ale tady na Ukrajině je to hotová vražedná zbraň. Vždyť tímhle přikurtovali a skoro zabili i nezničitelného Terminátora ve druhém díle stejnojmenného filmu. Vytáhl jsem si nějaké klobásy a chleba, že se najím, a po dalších 200 metrech mě napadlo velké hejno holubů. Jeden, dva mě dokonce podrápali. Hitchcock se mi v hrobě směje. Když jsem došel na hostel, tak se recepční a hlídač spolu bavili o tématu, z něhož jsem občas pochytil nějaké to slovo. Jako „mučení“, „vražda“ nebo „únos“. „Promiňte, můžu se ubytovat?“ „No jasně, jen pojďte, pojďte.“ Tahle země dělala vše proto, aby mě vystrašila. Možná nějaká ochrana proti cizincům. Ale já se nedal.

Rozbíjejte. Bary chtějí led.

Rozbíjejte. Bary chtějí led.

Lvov je kulturní centrum Ukrajiny a druhé největší město v zemi. Jak jsem od kulturního centra čekal, lidé zde byli příjemní. Trochu překvapivé bylo, že byli celkem příjemní v následujících dnech i jinde, nejenom tady. A ne pouze to. Společně se chodili bavit do kaváren, ptali se na pomoc na ulici a nekoukali neustále do mobilů. Ani děti. Ty když šly ze školy, tak si hrály spolu nebo se koulovaly. Nebo kouřily za školou. Nezdravě. Člověk jako by se vrátil v čase.

Než jsem došel na hostel, vzal jsem to do kavárny, protože jsem potřeboval wi-fi na mapu. Byla mi i trochu zima. Paní u pultu jsem si řekl o kávu, načež mi odvětila „Espresso nebo Americano?“. No tak, jsem přece na dovolené, trošku se rozšoupnu. Kdyžtak to vždycky jistí karta, pokud tady za těch několik dní utratím svých 850 hřiven (jedna hřivna je asi jedna koruna). „Vezmu si tu velkou kávu.“ „Tady máte. Dělá to osm hřiven.“ Nevěřícně jsem na ni koukal. Tak ale kdo by se chtěl hádat? Na hostelu mi kromě postele zapůjčili i ručník a mýdlo, což je luxus, který jsem ještě na jiných nezažil. To celé za 120 hřiven. Konečně králem s českým platem.

Bylo to tu krásné a současně divoké. Ulice nebyly dělané zrovna mistry v plánování, a tak člověk často skončil ve slepé uličce. Ke katedrále na kopci vedly schody. Neměly zábradlí, jeden občas měřil půl metrů a byly pokryté ledem. Jen jsem čekal, kdy si vybiju všechny zuby a budu se válet všude možně jako ve filmu „Sám doma“. Nebo s auty to bylo jako v Rusku. Na hlavní třídě široko daleko žádný přechod a auta jezdila sem a tam bez přestání. Po několika minutách čekání jsem to udělal jako místní - vběhl jsem na vozovku za nějakou větší mezerou, auta pak přibrzdila. Snažil jsem se co nejrychleji ze silnice dostat a tak jsem blízko kraje skočil tak, abych dopadl jednou nohou na chodník. Doskočil jsem. A zabořil se s ní do sněhu až po koleno. „Veselé Vánoce, Kevine.“

Svatý Jiří pod sněhem

Svatý Jiří pod sněhem

Sám doma na Ukrajině. Pohled z prvního mezistupně.

Sám doma na Ukrajině. Pohled z prvního mezistupně.

Do centra jsem dorazil už za tmy. Tržiště 2 kilometry od něj je naplněné lidmi a tak jsem měl několik hodin dojem, že centrum je tam. Ulice ale podle mapy vůbec neseděly. V centru jsem pak narazil na další místní specifikum - ukazatele jsou až tam. To asi aby ta centra měst nikdo nenašel. Někde v okolí se nacházel vyhlášený podnik „Petrolejová lampa“, kam jsem se snažil dostat. Podle cedulky jsem byl na správném místě, ale uvnitř byl jen nějaký chlápek oblečený podle evropské módy 19. století, který se bavil s nějakými ženami. Místnůstka měla jen asi 4 metry čtvereční a nešlo mi na rozum, kde by mohla být ta hospoda schovaná. Podruhé si mě chlápek už všiml a pokynul mi, ať jdu po asi čtyřech schůdkách do malé kobky, kde byla skoro tma. „Teď. Teď mě zabijou.“

Kromě několika svíček v ní nic nebylo. Aspoň to tak vypadalo. Tohle je přesně ta situace, kdy pokud by se mi něco stalo, tak by všichni pozůstalí tvrdili jaký jsem idiot, že tohle byla na první pohled jasná past a že to je na Darwinovu cenu. Oni sami by se do něčeho takového přece nenamočili. Slyšel jsem ale nějaké hlasy. A pak si v té tmě všiml černého točitého schodiště. Nad nimi se nacházela 4 patra té nejstylovější hospody, kterou jsem kdy navštívil. Každé patro bylo jinak osvětlené, ať už žlutou, červenou, modrou nebo v přítmí. Po stranách různé makety vynálezů. Za oknem v horním patře věže nějaké pravoslavné katedrály. Pivo u vedlejšího stolu ve zkumavkách. A účtenky chodily v miskách s hořící zápalnou šňůrou. Po tom, co jsem snědl jejich hovězí s chlebem a křenovou zmrzlinou (musel jsem to jíst dohromady, aby mi nevystydlo nebo neroztálo), explodovala miska s účtenkou i u mě.

I am gonna Lviv it!

I am gonna Lviv it!

V centru

V centru

Petrolejová lampa

Petrolejová lampa

Skutečná Ukrajina

I když jsem se doma ujistil, že spoj mezi Lvovem a Užgorodem existuje, večer na hostelu jsem už řešil reálné časy a moc příznivě to nevypadalo. Večer jsem chtěl být v Košicích, ale ukrajinské vlaky nejsou zrovna frekventované. Řekl jsem si, že to zkusím s přestupem - dojedu někam blíž (Mukačevo 6:40) a pak se uvidí. V 6 jsem tedy vyrazil a nechal noclehárnu za sebou. Bylo to jen 100 m, ale raději si v zahraničí dávám rezervy, abych těch 40 minut zvládl. Zase mě ale zradilo „chytré“ plánování města.

Už jsem zahlédl nádraží a vzal to tam paralelní uličkou, že si jenom pak zahnu. Po chvíli se však ukázalo, že paralelní ulička k té nádražní nikdy neodbočuje. Oči naplnila hrůza. Zbývalo 10 minut, musel jsem se vrátit několik set metrů a stihnout možná jedinou šanci dostat se ten den do Košic. Na nádraží mě zaskočilo ukrajinské plánování zase. Vlak do Mukačeva jezdí až 7:10 a ne o půl hodiny dříve, jako na internetu. Asi aby se lidé stačili proplést ulicemi města.

Jedna pokladna a fronta. Ale pohoda, mám 30 minut, to musím zvládnout. Zdejší si ale nějak dávají na čas. Když jsem konečně došel na řadu, zbývaly mi 2 minuty do odjezdu vlaku. Už jsem hodně nervózně přešlapoval a poklepával si prsty. Ale paní za přepážkou mi nevěnovala pozornost. Dál si pomalým tempem razítkovala a zpracovávala nějaké dokumenty. „Take it easy.“ To už jsem nevydržel, otočil jsem se a začal utíkat na vlak, přičemž jsem házel kletby a nadával na efektivitu Ukrajinců. Připomnělo mi to kluka, který v Rusku před hotelem čepoval hráčům go pivo. Vypadal, jako když si na video natočím normálního barmana v Česku a zpomalím ho 10x. Nazvat ho želvou by byla urážka tohoto zvířátka.

Když přišla strojvedoucí, říkal jsem si, jestli se tady dává za chybějící lístek pokuta nebo jenom přirážka. Potřeboval jsem ujet přes 200 kilometrů. To bude mastné. „Takže chcete lístek až do Mukačeva?“ Ach jo, to bude mastné. „Takže to je 50 korun.“ Wahahahaha. Celá krásná trasa ukrajinského Semmeringu za 50 korun? Se všemi těmi kopci, údolími a viadukty? Nechápu, že tahle země turisty přímo nepřetéká. I když u jednoho mostu jsem se musel uklidňovat statistikou, když se na něm vlak kvůli nekvalitní železnici nakláněl nad propastí.

Východ slunce

Východ slunce

Snad ten most nespadne

Snad ten most nespadne

V nádražní mukačevské hale visely náborové plakáty: „Chceš něčím být? Chceš něco znamenat? Chceš být profesionál? Přidej se k armádě.“ Paní u přepážky mi sdělila, že přípoj do Užgorodu vzdáleného 40 km opravdu jede. Za 3 hodiny. Možná je to záměr. Když musíte 3 hodiny koukat na plakáty naznačující, že ničím nejste a budete něčím až u armády, třeba vás to donutí se zamyslet. A do přípoje už nastoupíte v maskáčích.

Hned se na mě nabalili žebráci, kteří vypadali organizovaně a čistě, tedy spíš jako gang než nějací bezdomovci. Vyšel jsem před budovu. Polorozbořený barák. Poničené cesty, po kterých se proháněly Maršrutky. Na ulicích toulající se psi nepatřící nikomu. Dostal jsem stejný pocit jako výletníci ve filmu Eurotrip. „Jsme ve Východní Evropě.“

V centru ale bylo na co koukat. Jejich náměstí má potenciál. V kavárně jsem si objednal kávu a topinky, protože jsem potřeboval internet. Nechal jsem tam 10 korun. Pes před kavárnou pobíhal s kusem masa, které ukradl pravděpodobně na tržnici. „Á, tady je autobusák.“ Tam jsem skutečně ulovil Maršrutku na cestu do Užgorodu, kam jsem nakonec i s prohlídkou města dorazil rychleji než první vlak. Po cestě jsem uvažoval, jestli ty busy nejsou nějak speciálně upravené na off-road, po tom, co jsem se v jednom místě zhoupl nejméně půl metrů. Tipuju, že peníze na silnice půjdou teď spíše na válku, takže tyhle zážitky se hned tak nevytratí.

Do modra

Do modra

Už se na to lidské maso těším.

Už se na to lidské maso těším.

Ruinující ceny meziměsta

Ruinující ceny meziměsta

Beznaděj

Co v Užgorodu? Při pokusu najít centrum jsem selhal. Místo toho jsem našel sídliště, které jsem si sám pojmenoval jako „Deprese“. A nejen sídliště. „Deprese“ cesta. „Deprese“ zmrzačené stromy. „Deprese“ stánek. Ta paní s tou malou holčičkou se určitě taky musela jmenovat „Deprese“. Příjmením i jménem. Z tohoto města mi naskakovala husí kůže. Můj dřívější plán, že jako student dojedu ficovými vlaky zdarma až do Užgorodu, jsem byl nyní rád, že jsem nezrealizoval. Vidět jako první z celé země tohle místo, tak symbolicky zaliju mapu Ukrajiny do betonu a už sem nikdy nepáchnu.

Vyrazil jsem po nějaké cestě. Začalo se stmívat. Deprese houstla. Po stranách byly místo kaváren jenom nějaké večerky řetězce „ABC“. Na kávu sice lákali, ale wi-fi nikde neměli. Cesta se táhla kilometry, centrum jsem už věřil, že neexistovalo, protože jsem dřív musel projít přímo skrz něj a já se bez internetu nemohl zorientovat. U mostu už tradičně v barvách ukrajinské vlajky se rozbíhalo více cest, jedna rozbitější než druhá. Z jedné jsem se musel vrátit, takže jsem viděl, že malý kluk se na mostě motal už nejméně deset minut. Je mi to jasné. Chtěl skočit. Mohl jsem mu pomoct. Na tomhle beznadějném místě by to byla eutanázie.

Když padla tma, došel jsem konečně k nějaké restauraci, kde měli i wi-fi. Najednou bylo jasné, že cestu na Slovensko jsem netrefil a navíc ubytování je levnější tady než v Košicích. Rezervoval jsem si hostel a vydal se zpět.

Sídliště u centra

Sídliště u centra

Přírodní bydlení v centru?

Přírodní bydlení v centru?

Mám jít do katedrály nebo do Prahy?

Mám jít do katedrály nebo do Prahy?

Tentokrát bez gps, které předtím ukazovalo na centrum, jsem ho úplně náhodou objevil. Tentokrát jim snaha ho ukrýt nevyšla. Bylo velmi malé, proto jsem ho předtím doslova o pár metrů minul. Na něm jsou hospody lákající na české pivo, tak jsem hned zalezl do té nejvíc „fancy“. Hospoda byla ve westernovém stylu a lákala na české pivo. Uprostřed hořel krb, do kterého číšník chodil přikládat. A i když české pivo neměli, tohle byla jediná věc z celého města, která za něco stála. Samozřejmě to byla luxusní restaurace, a tak tady pivo stálo celých 25 korun.

Na hostelu, který jsem hledal asi 2 hodiny chozením okolo, protože je schovaný ve 4. patře obchoďáku, jsem si pochvaloval, jak už si přivykám ukrajinštině. Recepční mi vysvětlovala, kde je pokoj, kde jsou sprchy a jak to tam chodí. Aby mě hned vzápětí zchladil můj spolubydlící, který se jí zeptal, jestli umí česky. „Da.“ Bylo to tam pěkně zařízené, skoro jako normální byt, ostatně jako ten hostel ve Lvově. Těsně před usnutím jsem si našel, že pokud přejdu hranice pěšky, jede mi autobus z druhé strany v 5 ráno.

Přechod bez přechodu

Několik hodin spánku bylo přerušeno strašným burácením. Všechno kolem mě se otřásalo a byl strašlivý rachot. Oživlý Užgorod mě přišel dorazit! A jo, to je „hudba“. Stěny, okna i moje postel byly jeden velký vibrátor. Bylo půl druhé ráno a malý průzkum po ubytovně odhalil, že zrovna nad mým pokojem hrála diskotéka. Cena za to, že to mají v obchoďáku. Po hodině jsem se sbalil a vyrazil. Sice jsem chvíli tápal, jestli jdu správně, protože ulice nebyly značené buď vůbec nebo už to bylo vybledlé a nečitelné. O půl čtvrté jsem už ale věděl, že jdu správně. Konečně jsem plně zprovoznil moji gps, která mi nefungovala už od září v Chorvatsku.

Kilometr od hranic jsem míjel poslední budovu před „temnotou“. Tady město končilo. Zezadu mě zdravil voják, ať zastavím. „Jedete domů? Mimochodem, tam pěšky nemůžete.“ To mě trochu zaskočil, proběhla mi hlavou myšlenka, že se budu muset vrátit a chytit si nějaký Eurolines z centra, to ale neznělo tak levně a dobrodružně. „Co tedy můžu dělat?“, odpověděl jsem mu. Voják však nic neřekl, otočil se a šel. Chápu. Pokračoval jsem teď už po temné cestě k cíli.

Na konci, uprostřed ničeho, stála restaurace. Dal jsem si v ní kávu, abych zase mohl načíst okolní mapy a trochu po pětikilometrové cestě spočnout. Trochu jako můj nedávný noční sen. Jenže tady na mě nečekal odvoz autobusem. Místo toho na mě čekala hranice, před kterou budu stepovat, jako z mého aspoň 5 let starého nočního snu.

Závora už byla hned před budovou. Tam seděl člověk s kalašnikovem na zádech a ptal se mě kam jdu, že to pěšky nejde. Vedle byla zákazová značka povolující rychlost do 5 km v hodině. „No snažím se dojít na Slovensko, za hodinu mi tam jede autobus.“ Chvíli přemýšlel a pak se mě ptal, odkud jsem. Jako u toho prvního jsem se pak zeptal: „Co tedy můžu dělat?“, načež odpověděl, „Dej mi chvilku.“ Po chvíli běžné konverzace, co jsem tam dělal nebo jestli se mi to líbilo, přijela dodávka. Dva Ukrajinci si mě přibrali k sobě a vyjeli jsme na hranice.

Celníci se s našimi pasy nevraceli už nějakou dobu a řidič, který je očividně zvyklý hranice přejíždět každou chvíli, už na ně volal, kde to vázne. V tu chvíli jsem dostal strach, protože jsem si uvědomil, že v pasu je razítko z Ruska a že budou kvůli mě mít problém i moji laskaví převozníci. Nebylo ani 5 ráno a stejně celý přejezd trval přes 40 minut. Pozdější průzkum na internetu ukázal, že přechod Vyšné Nemecké moc dobrou reputaci nemá. A i mně přišlo, že celníci na slovenské straně po nich něco chtějí. Jednání s řidičem ale proběhlo za zavřenými dveřmi, zatímco se v dodávce „kontroloval“ náklad.

Temný východ

Neuvědomil jsem si časový posun, ale aspoň jsem měl hodinu navíc to tam prozkoumat. Vesnice o 250 obyvatelích a jednou zastávkou. Autobus mě nemůže minout.

Po 20 minutách ke mně v jeepu přijela policie. Přestože museli slyšet, že jsem Čech, chovali se dost podezíravě. Když jsem jim vysvětlil, co jsem na Ukrajině dělal, chtěli po mně doklady, které jsem jim bez reakce nabízel už předtím. I oni mi ale potvrdili, že tohle je jediná zastávka ve vesnici, takže jsem byl zase o něco klidnější.

Autobus v 5 ráno stále nejel. Už jsem klepal kosu a stěží ve zmrzlé ruce udržel mobil. Ať už přijede, než tady zmrznu. Chci se prospat. Zvětšil jsem si jízdní řád. Ten autobus, který tam jezdí do Košic jednou denně a na který jsem spěchal, jezdí jenom v pracovní dny. Byla sobota ráno, ostatní ještě spali a v malé vesničce na hranicích nějaký zmrzlý človíček proklínal celý východ Slovenska.

V zoufalství ze zimy jsem se snažil dovolat na taxislužby v Sobranci - spádové vesnici 13 km odsud. Tam by moje šance byly o něco větší. Jedna odpovídala, že volané číslo neexistuje. Druhá, která měla na internetu napsané, že jede nonstop, to nezvedala.

Třeba něco pojede po vesnicích. Autobus! V 6 ráno se zastavil na křizovatce. Ale jede nějak divně. Odbočil směrem ode mě a já za ním zoufale běžel. Marně. Celý otrávený jsem šel prozkoumat křižovatku, abych zjistil strašlivou pravdu. V ní se v zatáčce schovávala zastávka ve druhém směru, v tom správném - jak jsem za vysokou cenu zjistil. Háček byl v tom, že když jsem to tam ráno procházel, nebylo to bez světel vůbec vidět. Nebyla už zastřešená, její přítomnost oznamovala pouze zastávková značka pověšená na sloupu. Tady na východě, kde je jen minimální světelné znečištění, v noci úplně neviditelná, pokud člověk neví, že tam je.

Napsané časy na ní se navíc rozcházely s realitou. Autobusy, které měly přijet, nejely. Přemýšlel jsem, jak jsme mohli být s touto zemí jeden stát. Tohle byla dokonalá ukázka toho, jak se může posrat úplně všechno, co se posrat může. Ale mezi 7. a 8. ranní jsem celý šťastný nastoupil do projíždějícího autobusu do Sobrance.

Pomalu ke mně přicházela civilizace. Funkční kávomat tady sice ještě nebyl (několik nefunkčních ano), ale zato měli na autobusáku otevřený jeden supermarket. Koukal jsem, že jeden fenomén je společný jak pro Ukrajinu, tak pro miminálně tuhle část Slovenska. A je jedno jak malá je to obec. Po autobusových nádražích chodí Romové a žebrají. Pořád. U jednoho člověka i vícekrát ten samý. Sem tam se dívají, co by se dalo ukrást, což jsem otestoval na tom, že jsem si odložil papírové kapesníčky ze supermarketu na lavičku a šel se jakoby podívat, kdy jedou autobusy. Čekající cigánka šla prověřit co jsem to tam nechal prakticky hned.

Po dvaceti minutách jel spoj do Michalovce, který už měl dokonce vlakové nádraží, kde jsem si mohl zajít na záchod. Z Michalovce zase po 20 minutách spoj do Košic. Konečně to fungovalo jak má, pomyslel jsem si.

Košice pomalu napravovaly reputaci, kterou jsem ráno východní části země přiřkl. Krásné a poměrně velké náměstí nabízelo nespočet kaváren a restaurací, které lákaly třeba na bryndzové halušky. Ve francouzsky laděné kavárně nebo na turnaji v go, který tam tou dobou probíhal, jsem konečně mohl spočnout a trochu přemítat o výletě.

Já som tramvaj!

Já som tramvaj!

Ústředí vlády?

Ústředí vlády?

Katedrála mi kazí kompozici těch skvělých modrých světel.

Katedrála mi kazí kompozici těch skvělých modrých světel.

Navštívit Lvov nebo Košice mohu jen doporučit. Obojí je pěkné, ve Lvově si ale ještě Čech na vlastní kůži vyzkouší, jaké pocity prožívá Skandinávec v Česku co se týče ekonomické roviny a lidé tady žijí ještě tak nějak v minulosti. I Mukačevo má co nabídnout a rozhodně vlaková trasa Lvov-Mukačevo patří k tomu nejlepšímu, co jsem viděl. Na Ukrajinu se chci ještě v budoucnu vrátit, tady jsem se cítil dobře. Až na jednu výjimku. Užgorod je třeba si vymazat z navigace.