Island

Do temnoty

Povím vám dávnou historku, která je velmi temná a mrazivá. Je plná hladu a úrazů. A hlavně nemá pointu. Začala tím, že jsem jednoho sychravého zimního dne v Anglii přišel na to, že letenky na Island stojí v prosinci jen 40 liber…

Island není za polárním kruhem. Trochu mě to překvapilo, ale klasická projekce map přeci jenom nahoře dost zkresluje. Před příjezdem jsem to nevěděl a na pokyny průvodce ve vyhlídkovém autobuse, ať se podíváme na skvělé pláně vlevo, jenom bezradně mžoural do naprosté tmy. Myslel jsem, že to takhle bude celý den. On Island ve snaze zachovat co nejvíce divokosti využívá i veřejné osvětlení velmi spoře. Bylo už 10 ráno (a stále hustá tma), když se před námi rozzářil červenými vánočními světýlky hřbitov. Bílí chodci asi taky slaví Vánoce.

Pár zajímavostí z internetu nebo ze školy. Nejbezpečnější místo na světě. Což bude i tím, že je to odlehlý ostrov v Atlantiku s asi 350 000 obyvateli. S drobnými výjimkami. Jako že třeba každých pár stovek let vybuchne sopka a rozmetá okolní pole i s úrodou a celou zdejší ekonomikou. Ostrov byl objeven a kolonizován před více než tisíci lety vikingy i kelty. Je tu nejstarší parlament světa, Althing, od roku 930. Jazyk se prý moc nezměnil, a tak může číst staré ságy každý malý viking i dnes. Jo a je tu zima. Ledové království se zde potkává s tím ohnivým.

Nekonečné pláně Bílých chodců

V 11 už přeci jenom denní světlo bylo a my se v autobuse mohli kochat rozlehlými bílými pláněmi, na kterých kromě občasných kopců není vůbec nic. Spolu se sněhem naopak začalo vypalovat oči. Tady si člověk nevybere. Ale hej, vypadalo to přesně jako z televize! Určitě nás brzy sežere banda zombíků, takže jsem se cítil bez dračího skla celý nesvůj. O to víc, když autobus zastavil někde v pláni a průvodce zavelel, že jdem ven k ledovci. Proč ne, stejně mi bude už brzy 30 a život mám prostě za sebou. Prý to bude jen 2 kilometry. Nazul jsem si zkušeně své letní tenisky jako Čech v Tatrách a rozpustile vyrazil. Přeci jenom to nejsou sandále.

Ledovec je kluzký asi jako podlaha z 6 medvědů s Cibulkou. Nic podobného jsem v životě nezažil. Kam se na to hrabe karvinský zimní stadión. Moje letní boty nevytvářely žádné tření a já se stal aspoň na chvíli baletkou. Průvodce, rodilý Islanďan ošlehaný větry a oceánem, se tomu ještě zasmál. „Kde to jde, choď po ztuhlé lávě.“ 10 minut na to sám rozplácl jak široký tak dlouhý. „Budu muset do nemocnice,“ nám oznámil, když dorazil zpátky k autobusu. Tento ostrov neodpouští nikomu. Ani rodilým průvodcům.

Zdejší počasí ale není jenom o sněžení. Drsné je celkově. Na lávové pláži Reynisfjara nás varovali, že vlny oceánu dokážou nečekaně smést člověka a několik lidí se už tady kvůli selfíčkům probudilo mrtvých (aby si je potom k sobě vzal Noční král). Než se nám ale podařilo z ní odejít, vítr a déšť zesílili natolik, že už nebylo jasné, z kterého směru prší (horizontální déšt je taky chuťovka) a jediným cílem bylo najít z pláže tu správnou cestu do bezpečí a sucha místní restaurace. Přece tady nemůžem zemřít!

V teple restaurace jsem ještě třesoucí se hned přelil kávu, protože se kávovar neměl držet, ale „dávkovat“. Takže místo gratulace, že jsme přežili, se mi dostalo pokárání, že jsem chamtivý. Inu, pro místní to byl stejně jen lehký deštík.

Vodopády a led kam se podíváš

Po cestě jsme zastavili u několika vodopádů. Každý impozantnější, než ten předchozí. Jak z Photoshopu. U nich býval jeden stánek s hamburgery. Stály v přepočtu stovky korun, ale supermarket na rozlehlých bílých pláních nebo u vodopádů z nějakého důvodu nikdo neotevřel. Člověk si musí nakoupit v Reykjavíku, jenže tam jsem dorazil v noci a vyrážel brzo ráno. Další chyba „Čecha v Tatrách“.

Na internetu jsem před odjezdem zabookoval místo na hostelu Skógafoss. Člověk to aspoň zakusí jinde, než v hlavním městě, no ne? Zase chyba lávky porovnávat Island třeba s jakoukoliv jinou zemí. Reykjavík není jen hlavní město. To je hlavně město. A tak jsem byl vysazen u dvou chatek pod řekou, kterou očividně pojmenovali po tom hostelu a která padala z výšky 60 m. Díval jsem se všude. I pod postel. Ale supermarket nikde a žaludek znovu prudil. No nic, hamburger sice za 500,-, ale aspoň nejlepší, co jsem kdy jedl. Místní farmář. Ten kravín bude asi schovaný v nějakém nedalekém iglú. Kvalita služeb jinak taková zvláštní. Nedají ani peřinu a v noci hučí padající řeka. Fakt to nemohli postavit jinde :-D.

Čekání na Godota

Islandský strojvedoucí se jmenuje Godot. Nikdo ho nikdy neviděl. S autobusy to není o moc lepší. Mimo město jezdí od roku 2011 a to ještě jen jednou denně. Po hlavním tahu. Před lety jsem zaregistroval zprávu, že stavba jediné dálnice byla zablokována, aby si nepopudili trolly (ty co slintají pod mostem, ne pod počítačem). Neděle se nesla ve znamení dlouhého čekání. Naštěstí je vedle Skógafossu skanzen, kde jsem se mohl dozvědět, jak budou Islanďané žít ještě do poloviny 22. století.

Do hlavního jediného města Reykjavíku jsem dorazil večer, 5 minut po zavíračce posledního supermarketu. Nevadí, stejně jsem to čekal. Mám před sebou celou noc k průzkumu tohoto města s 80000 obyvateli. Člověk ani nepotřebuje čekat celý den na autobus. Většina turistů jsou Američané (většina ostrova leží v Americe, takže Island není evropský, ale severoamerický) a kulturní vliv je znát. Světýlka jak ve filmech, nutnost vlastnictví auta, velké baráky, … Prostě ideální mix vikingské a konzumní americké kultury (life saving hamburgers). Ani přechody tu moc nepěstují a občas je třeba i vysokorychlostní silnici prostě přeběhnout. Malá ochutnávka z výletu do USA za 2 měsíce.

Závěr

Island je prostě jiný. Není to už Evropa a není to ani Amerika. Je to něco mezi těmi dvěma a eskymákem. Nedávám si ale za cíl něco o té zemi hodnotit nebo říkat, jak jsem ji poznal a jak mi vryla do mé karmy nesmazatelné znamení. Využil jsem víkendovou akci a byl tu jenom 2 dny. Z toho jsem jeden pročekal v mrazu. Takže jestli mi něco Island dal, tak chuť si konečně zrobit řidičák. A poznání, že jsou na světě nehostinná místa, která jsou svým vražedným způsobem krásná.

0 komentářů:

Přidat komentář