Marseille

Lesk a bída Marseille

Tak co? Nechtěl by se mnou někdo někam na levné letenky? Tuto otázku jsem v Barceloně položil několikrát a doufal, že se někdo přeci jen přidá. Nápad se nakonec zalíbil kamarádovi Ahmedovi z Egypta, který měl cestování rád stejně jako já. Vyhledávání mezi nízkonákladovými dopravci po chvíli nabídl levnou a atraktivní destinaci — Marseille ve francouzském Provence. Tamní teplé podnebí nám mělo ušetřit i náklady za spaní, alespoň tak jsem to původně plánoval. Po vzájemné dohodě jsme nakonec koupili 2 noci v hostelu a jednu jsme tedy měli strávit na ulici. Marseille je přeci mnohem jižněji než Vídeň, kde jsem si užil ponocování na ulici, a září teplejší než březen. První trhliny v plánu se však objevili už dva dny před odjezdem, kdy Ahmed přišel vyděšený a říkal mi, ať se podívám na internet, co se bezpečnosti tohoto místa týče. Feťáci, pouliční gangy a střelba v ulicích města při vyřizování vzájemných účtů mě vskutku trochu zaskočily.

Na letišti nás trochu překvapily ukazatele cesty. Ne že by u nás v Česku nebyly, ale svůj čas jsem teď trávil ve Španělsku. Konečně pocit, že jsem zpět v civilizované zemi :-). Cesta na hostel „Hello Marseille“ nás vedla skrz město rovnou do starého přístavu, kde se nacházel. Tohle místo nás okouzlilo. Pěkné počasí, racci, lodě pohupující se na moři, tržiště provozované z lodí, na kopci se tyčící katedrála Notre Dame  a celkově uvolněná atmosféra jsou výjevy, které se vryly do paměti. A náš levný hostel, který oplýval podobnou uvolněnou atmosférou, byl jen za rohem. Co víc si přát?

O aroganci a nepřátelskosti Francouzů, stejně jako o jejich neschopnosti mluvit anglicky, se toho povídá hodně. Na nic takového jsme tady však nenarazili. Místní se chovali zdvořile a anglicky se člověk domluvil. S mladou francouzkou v ulicích města, stejně jako s babkou pracující v obchodě se suvenýry. Zeptat se na cestu na ulici nebyl problém. Pravda, v obchodě s ovocem, které jsou tady všude, to tak jako v obchodě se suvenýry nešlo, ale svoji snídani jsem si po ranním běhu odnesl. Navíc ukecaný Ahmed má dokonce tendenci se skoro s každým dát do řeči, takže jsme prozkoušeli celkem dost lidí. Asi nějaká jižanská přátelskost.

Město nabídlo ještě několik zajímavých lokací. Kromě Notre Dame je to třeba bezejmenná městská katedrála, kde si mladá žena kreslila obraz, Palais du Pharo koupající se po nocích v modři nebo výhledy odtud, které stojí na mnoha pohlednicích. Světla západu slunce vyvolávala pocity melancholie a krásy. Existuje však i druhá strana mince, o které se v průvodcích nepíše. Ulice zničené vandaly, sprejery a odpadávající omítka. Přetékající pytle na odpadky jsou na každém rohu. V jedné ulici, kterou obývali již pouze Arabové, byly dokonce na cestu vysypány celé popelnice. Když tahle nadělení kamarád viděl, pronesl něco ve smyslu, že Marseille vypadá jako město severní Afriky, možná i trochu zbídačeněji. Našinec by pravděpodobně řekl, že takhle nějak to musí vypadat na východě Ukrajiny nebo v Rumunsku. Tohle však bohužel byla Francie.

Krásy Provensálska

Ráno následujícího dne jsme vyrazili do skalního masivu Calanques, který byl v průvodci označen jako must-see. Co zprvu vypadalo jen jako procházka lesem s výhledem na nějaké skály, kterých existuje na celém světě spousta, se však později proměnilo v zážitek, který nelze na papír popsat. To se musí vidět na vlastní oči. Cesta nakonec vedla přímo mezi skály a jak se otevíraly průrvy s výhledem na moře, koukali jsme na ně úžaslýma očima. Calanques je skutečný poklad.

Mezi skalami se občas vyskytuje i nějaká ta pláž, kam se lidé chodí koupat. Podle průvodce jsme jednu takovou skutečně našli a 2 hodiny tam relaxovali. Tedy Ahmed relaxoval, já chtěl co nejrychleji pryč a vidět toho z okolí v omezeném čase co nejvíc. Na autobus zpět do Marseille jsme si však trochu počkali. Řidiči autobusů v době mezi 5 a 6 hodinou pravidelně stávkovali, což je vůbec ve Francii velmi oblíbeným sportem.

Další den jsem pro změnu vybíral lokaci já. Zvolil jsem studentské město Aix en Provence, protože věřím, že místa s vysokou koncentrací studentů mají své osobité kouzlo. Jako Brno nebo Oxford. Po cestě tam jsem si nemohl nevšimnout velké podobnosti českého a francouzského venkova. Nebo ulic Marseille s těmi našimi v historických centrech měst. Stejně tak lem na stěně pod stropem našeho hostelu byl velmi podobný tomu, co si pamatuju z dětství, že bylo i v domě mé babičky. Naše kultury byly nejspíše ještě v dobách před druhou světovou válkou velmi úzce spjaty.

Město naplnilo má očekávání. Hned po příjezdu se lidé držíce za ruce točili kolem městské kašny a něco tím nejspíš slavili. Aix en Provence je dobře udržované historické město, které podobně jako některá jiná města po celém světě využívá velké koncentrace mladých a vzdělaných lidí, aby dotvořila příjemnou atmosféru ve městě. Například mladí lidé sedící na náměstí, kteří se vyjadřují světu svými kytarami. I Ahmed, který se nechal k návštěvě tohoto města přemluvit jen neochotně, nejspíš ze strachu že to tu bude jen samá univerzita a žádné město, zdejšímu duchu podlehl. Pak se začal vyptávat, kde na světě najde další studentská města :-). V jednom z obchodů se suvenýry jsme narazili na prodávající Češku Evu, která zde před časem přijela studovat na Erasmus a město ji již ze svého kouzla nepustilo.

Večer jsme v přístavu Marseille navštívili restauraci, abychom ochutnali místní jídlo. Těch 22€ jsme měli dát raději za ubytování. My však chtěli autentické jídlo. Doneste nám ty ústřice, to jsme ještě neměli. Dostal jsem 2 druhy, od každého 3 kusy. Snědl jsem 2 kousky od prvního druhu a po deseti minutách se začal dusit. „Jsi v pořádku?“ „Jo, to přejde. Snad.“ Po chvíli jsem mohl dýchat už volně a Ahmed mi řekl, „hele, zkus ještě ten druhý, ten už snad bude v pohodě“. Nebyl. Krk se stáhl znovu a dýchalo se celkem blbě. Když jsme to řekli číšníkovi, ten na to odpověděl, ať si vyberu jiné jídlo a zdarma mi jej vymění. Luxus. Dobře jsem se najedl a ani jsem u toho neumřel. Jen málem. Slušně najezení jsme se pak zvedli a já si po půl hodině uvědomil, že jsem tam nechal svou bundu. To však nebyl žádný problém, schovávali mi ji a já si asi o hodinu později v kuchyni vyzvedl.

Na ulici

Po návratu z Aix en Provence jsme měli strávit naši noc bez přístřešku. Lidé nás varovali, abychom se v noci nedrželi kolem nádraží, tam už je to prý příliš nebezpečné. Stáhli jsme se tedy do bezpečí starého přístaviště, kde jsme to už dobře znali. Zatímco jsem si užíval západ slunce nad mořem, Ahmed začal zpovídat muže, který tam přišel oblečený jako pirát. Prostě ten typ blázna, kterého lidé dělají, že raději nevidí. Ale Ahmedovi to prostě nedalo. Po asi 20 minutovém rozhovoru z něj vytáhl, že má normálně manželku a 3 děti, které ani nejsou jeho, ale manželka si je přinesla z prvního manželství. On sám věří, že bůh je velké létající špagetové monstrum, proti kterému je třeba bojovat humorem, a proto chodí mezi lidi oblečený jako pirát. Chce je pobavit. No prostě normální chlap. Po tomto zajímavém setkání však už bylo potřeba přemýšlet, kam se schovat při nastávající noci.

Ahmed navrhoval, že se necháme zavřít u Palais du Pharo, kde jsme se právě nacházeli, čímž bychom byli ochránění od dravých nočních obyvatel města. Já dával přednost raději většímu teplu a svobodě, protože od moře foukal vítr, který by nás ještě více ochlazoval. Při zavíračce jsem konečně zvítězil a my měli možnost spatřit velkoměsto nořící se do tmy na vlastní oči. Krásné modré nasvícení přístavu nás lákalo k sobě, protože na ulice to nebyl pěkný pohled. Letající odpadky a přibývající vagabundi evokovali temné scény new yorských uliček z amerických filmů. Skvělé místo pro vraždu nebo dvě, pomyslel jsem si.

Na hlavní třídě se u nás zastavil manželský pár – Francouz a arabská žena, která nám nabídla přespání. Ahmed ji ze zdvořilosti odmítl a poté si ke mně posteskl, že muslimové se k sobě umějí chovat dobře jen v zahraničí :-). Stejně tak se dal do řeči s rodinkou trávící čas na ulici, očividně toho neměli moc na práci. Byli z chudé vrstvy z Egypta, kteří si vylepšili život emigrací do Francie. A tady vylepšovali život i místním hlasitě vyhrávající hudbou na celé okolí a laserem ideálním pro svícení do očí, který nechali svými malými dětmi kmitat po okolí. Pak padla tma, ulice se téměř vylidnily, a my zůstali napospas městu hříchu.

Po nákupu na hlavní třídě jsme se rychle stáhli do přístavu. Následujících několik hodin bylo vážně utrpení. Člověku je zima a nemá se kam schovat. Mimo přístav jsme se kvůli bezpečnosti raději moc nedívali. Pospávání na lavičce asi ve 2 ráno přerušil podivně vyhlížející týpek, který do nás něco hustil arabsky. Když jsem na něj nereagoval a on se po chvíli dal na odchod, Ahmed se probral a dal se s ním do řeči v jeho jazyce. Muž byl z Alžírska a pochlubil se nám, že už jich jsou ve Francii milióny a že teď už patří země jim. Jsem rád, že teď bude slavná Francie patřit tak milým lidem :-).

Když v noci jedna ze skupin za sebou zapomněla zamknout dveře na molo, Ahmeda, který byl už notně zmrzlý, napadlo, že se zkusí podívat, jestli má některá z lodí otevřené dveře. S tím jsem nesouhlasil, a tak jsem zůstal sedět před molem, zatímco on na něj vnikl. Samozřejmě, jak už to v těchto situacích chodí, se po pěti minutách objevil hlídač se psem. Vstoupil na molo a zavřel za sebou. Zkoušel jsem ho prozvánět, ale už bylo jasné, že není kam utéct. Po chvíli ho už hlídač vyváděl ven a na otázku, co dělal, mi řekl, že hrál turistu, který zabloudil :-).

Ve 3 ráno už na ulici nebyla ani noha. Ani člověk, který předtím spal na vedlejší lavičce. Prostě nikdo, jen poletující papíry. Jako z post-apokalyptického filmu, kde po lidech zůstávají už jen tlející města. Jako scéna z „28 dní poté“. Bylo to opravdu strašidelné. Vlastně jsme byli docela podělaní strachy. Lidé se zde skutečně bojí vytáhnout v noci nohu. Kdyby na nás někdo vlítnul s nožem, nikdo nepřijde.

V pět ráno se otevřelo metro a my se tam běželi ohřát. Bylo to skoro za námi. Na letišti mi bohužel sebrali nůž, který jsem koupil v suvenýrech, a kterým jsem se chtěl bránit, kdyby k něčemu došlo. Výlet to byl pěkný a navštívená místa krásná, nicméně jsem se nemohl zbavit hořkého pocitu. V Marseille jsem viděl, kam může vést nekontrolovaná imigrace vzdálených kultur a že Evropu nejspíš čekají těžké časy.

0 komentářů:

Přidat komentář

[ Different Image ]

CAPTCHA Image