Andorra

Klenot v Pyrenejích

Andorra. Malý státeček v Pyrenejích. Letiště žádné. Železnice žádná. Jenom autobus. 3 hodiny z Toulouse nebo 3 hodiny z Barcelony. Hlavní město má jen 22 tisíc obyvatel. Co by se v takové malé zemičce mohlo stát? A tak jsem jednoho sobotního rána plný optimismu vyrazil. Jedno z mých vůbec nejšílenějších dobrodružství se ale stalo právě zde, na místě, kde se zdánlivě nikdy nic neděje.

Bylo to tady jiné než v Barceloně. Zelená tráva a stromy, větší zima a i lidé byli jiní. Úředním jazykem byla katalánština, ale místní uměli i španělsky, francouzsky a anglicky. Pošta je v sobotu otevřená. Místní žijí čistě z cestovního ruchu a je to na nich poznat. Docela se snaží.

Vítejte v Andoře

Vítejte v Andoře

Ulice v centru

Ulice v centru

Park

Park

Po příjezdu do hlavního města jsem se vybral k check-inu na hostel. Na mapě se to jevilo jako blízko, ale serpentíny dávaly tušit, že to je někde na kopci. A skutečně, musel jsem po silnici vyjít na nějakou horu u města. Příjemná poloha, pokoje prázdné. Spát se bude dobře. Dolů zpět do města se taky šlo dobře. Podle natahování červenobílých pásek to vypadalo, že silnici uzavírají a mně aspoň nebude překážet provoz v chůzi.

Na cestě do hostelu

Na cestě do hostelu

Andorra la Vella

Bylo tady opravdu krásně. Obklopení kopci ze všech stran. Městem protékala horská říčka a já si to tady užíval. Ideální místo, kdybych si chtěl na dovolené odpočinout od stresu. Lidé si tady krátili volný čas posedáváním v kavárnách, žádný stres, žádné napětí, žádné nebezpečí.

Hodiny

Hodiny

O bezpečí není třeba se bát

O bezpečí není třeba se bát

Zvláštností tohoto místa jsou obchody. Prý je tady nulová daň, což vysvětluje velké množství obchodů a téměř každý s nápisem v katalánštině, angličtině a ruštině. Někdy jen ve dvou jazycích. Bez té angličtiny. Prý je zde výhodné kupovat elektroniku, tak jsem zamířil do obchodu, abych si koupil tablet.

Zase a znovu jsem se však nechal napálit od snědého člověka. Pak že jim má člověk věřit. Zahrál přede mnou divadlo, jak slevuje ze 150€ na 120€ (řekl jsem mu, že na jeho původní cenu nemám, což byla pravda - měl jsem u sebe opravdu jen 120€) a koupil jsem to od něj. Později jsem zjistil, že mi prodal naprostý šunt, který je v eshopu i s daní za 100€.

Fotka ze „špičkového“ tabletu

Fotka ze „špičkového“ tabletu

Když se stmívalo, město ožilo jakousi přehlídkou aut. Byla značená čísly a projížděla koridory, které lidé utvářeli. Po ulicích jsem pochodil ještě hodinu, abych se občas na nějaké to auto taky podíval zblízka a pak si to zamířil za město směrem k hostelu.

Centrum večer

Centrum večer

„Přehlídka“

„Přehlídka“

Noc je temná a plná hrůz

Za městem jsem se dal na pochod do kopce. Přede mnou byl asi 45 minutový pochod, takže jsem nijak neotálel a přidal do kroku. Za sebou jsem uslyšel burácející auto. Na tohle jsem byl zvyklý už z Barcelony, tak jsem jenom rychle přešel na stranu a nechal toho piráta silnic projet. Chvíli za ním druhé. Už abych došel doprostřed trasy, snad je tam silnice ještě uzavřená. Já mám na sobě tmavé oblečení, tady nejsou žádná světla, ještě mě nějaký magor srazí. Třetí burácející motor a já uskočil na stranu. Něco je špatně. V tu chvíli to došlo i mému slepičímu mozku. Červenobílé pásky, uzavřená silnice, "přehlídka" aut ve městě. Tohle je závod. A já jsem uprostřed něj.

Nevím o tom, že by nahoru vedla jiná cesta, než tahle. Je to přeci jen kopec. Musím se držet hodně u kraje a doufat, že někdo ze závodníků nenajede na kraj. Navíc tady je silnice ještě poměrně široká. S pořádnou dávkou strachu jsem došel doprostřed, kde závodníci dojížděli a parkovali. Kolem nich spousta chlápků ve žlutých vestách. Jásal jsem, že jsem zachráněný. Chvilku jsem měl nutkání se někoho zeptat, o co jde, ale nakonec jsem si řekl, že se raději vyhnu případným problémům. Pod rouškou tmy se mi podařilo proklouznout tak, aby si mě někdo nevšiml. A já vesele vykračoval dál k hostelu. Tohle bude docela zajímavá historka, pomyslel jsem si. Ale už bych to znovu zažít nemusel.

Z kopce zbývala třetina cesty. Při normální chůzi nanejvýš 15 minut. Cesta už nebyla široká, ale poměrně úzká, prudce zatáčela a ani nebylo moc kam uhnout ze silnice. Došel jsem do zatáčky, odkud byl krásný výhled na celé město. Užíval jsem si to plnými doušky a snažil se to zachytit na foťák. Když v tom slyším z dálky silný motor. Je to tu zas! Ohlédl jsem se, a protože jsem stál v nejzazším bodě zatáčky, kde pode mnou nic a kdekoliv jinde byla silnice, mohl jsem jen stát. A koukat, jak se závodní auto řítí přímo na mě. 5 sekund, 3 sekundy, 1 sekunda. Byl jsem ztuhlý jak kámen. Myslel jsem, že je konec. Žádné promítání života v posledním okamžiku (proč se to vůbec mezi lidmi povídá?), prostě jsem tam jen tak stál a nebyl schopný se pohnout. Pak prudce zatočil.

Při téhle fotce jsem málem vypustil duši

Při téhle fotce jsem málem vypustil duši

To samé místo ráno

To samé místo ráno

Chvíli jsem tam tak stál a nebyl schopen ze šoku rozhýbat své svaly. Další auto a znovu jsem čekal konec. Nepřišel. Konečně jsem svým svalům poručil. Popadl jsem batoh a rychle se vyškrábal na malý kopec u cesty mezi stromy. 10 minut jsem myslel jen na to, že tady jsem v bezpečí. Pokud někdo vyletí z tratě, stromy ho zastaví. Z výšky jsem přitom pozoroval auta, jak řežou zatáčky v celé své ploše. Pro člověka v nich nebylo místo. Nebylo pro něj kam uhnout.

Po 10 minutách jsem začal uvažovat trochu racionálně. Vzpomněl jsem si na Marseille, kde jsem před týdnem spal venku a jaká zima to byla. Tady jsem však v horách. Bude to mnohem horší. Musím zpátky na hostel. Před chvíli jsem viděl nějakou skupinku mladých lidí, která trávila večer taky někde tady mezi stromy, načež se pak vydali zpět směrem k němu. A neslyšel jsem, že by je někdo srazil. Pravděpodobně to přežili. I když je pravda, že o jejich osudu jsem nic nevěděl. Tak jsem zosnoval plán, ve kterém jsem nic nechtěl ponechat náhodě.

Pokaždé, když projelo auto, seskočil jsem na silnici a běžel ze všech svých sil. Ve chvíli, kdy za mnou burácel další motor, jsem se rychle škrábal na jiný kopec u cesty. Silnice byly úzké, ale na jedné straně bývalo místo, na které se dalo vylézt. Druhá strana se prudce svažovala dolů. Po třech takových kolech jsem dobíhal k hostelu, který stál v jedné ze zatáček. Lidé stáli za červenobílou páskou a fandili závodníkům. A já běžel přímo k nim, takže jsem si mohl představovat, že fandí mně. Ti se však podivovali, co tady vůbec dělám. Co asi, bojuju o svůj život .

Canillo

Canillo