Barcelona, Valencie

Návrat

Když jsem Barcelony odjížděl, dostal jsem nabídku, která se neodmítá. Práce home office na částečný úvazek s tím, že když budu mít klid od školy, budu jezdit za nimi. Šéf tedy v únoru koupil letenky a já přijel. Už z letadla jsem poznával staré známé struktury a věděl jsem, že tentokrát se neztratím. Tedy když nepočítám tu příhodu s letištním busem, kdy se cestujícímu nějak nechtělo mě pustit ke dveřím. Šéf, který na mě čekal u bytu, kde jsem měl bydlet a který normálně pronajímali turistům, si musel počkat o trochu déle. Protože se tam teď nikdo nehlásil, měl jsem tam bydlet já. V takovém luxusu jsem nikdy předtím nebydlel, ale nestěžoval jsem si. Byl jsem zpět a nastal čas zjistit, jaká je katalánská metropole v zimě.

Kebab house Almas 2 v arabské čtvrti se sice přejmenoval na Amal, ale chuť byla pořád stejně vynikající. Převzali to tam noví majitelé a teď rozdávali letáčky na propagaci podniku. Aspoň něco známého zůstalo na svém místě, když se práce přestěhovala. Kancelář teď byla 2x až 3x větší a se 3 novými zaměstnanci, bohužel bez oken. Stůl jsem teď sdílel s mladým Američanem Anthonym, kterého tam měli na stáži. A o veselí nebyla nouze ani teď, šéf si z bývalé práce přitáhl zaměstnance jménem JC z Venezuely, se kterým byli ve vylomeninách jedna ruka. Teď tam bylo ještě veseleji . Tým doplňovala hezká nativní Katalánka Cristina, která byla navzdory zažitým stereotypům docela introvertní.

Kousek od Sagrady Famílii jsem dokonce objevil československou hospodu, kterou jsme společně navštívili hned 2x. Malé útulné místo s červeným nasvícením čepovalo Budvar a Plzeň, případně se dala koupit kofola z plastové flašky. Dokonce zde nabízejí 6 českých jídel. Protože se však kofola nedala kvůli dlouhému skladování příliš pít, raději jsem si dával pivo. Škoda. Do té doby jsem skoro vůbec nepil, takže jsem krásy českého piva poprvé poznal až ve Španělsku. Výhodou bylo, že na opití necvičeného těla mi běžně stačilo jedno. Druhé mě už posílalo do kolen. Takže člověk aspoň ušetří.

Zimní Barcelona postrádá některá kouzla léta. Teplota je tady pořád přes 10 stupňů, takže není zima, ale přesto to tady turisty v tomto období tak neláká. Pláže jsou poněkud opuštěné a nenabízejí tedy to, co v červenci. Alespoň jsem si mohl užít noční moře bez lidí a neskutečně otravných prodavačů piva, zaposlouchat se do dunění příboje a jen tak se zasnít. Během mého pobytu politici odhalili pomník Václavu Havlovi vedle budovy katalánského parlamentu, na který jsem se šel o den později podívat. Dva týdny utekly jako voda a nastal čas na návrat do dalšího semestru v Česku.

: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.

: Gotická katedrála v noci.

Únor 2014

Šílený Nick přichází

Semestr v Brně byl za mnou (trochu eufemismus, prostě jsem odešel) a byl čas na teď už poslední návštěvu Barcelony. Již dlouho jsem se chystal odejít, protože práce těžce poznamenávala mé výsledky ve škole. Jenže šéfové si tuhle možnost odmítali připustit, a tak jsem to jel říct osobně a na rovinu. Po příjezdu na mě zase čekal šéf, tentokrát u bytu mého nového kolegy a já se ubytoval v jednom z pokojů.

Do firmy teď začala lít peníze jiná pořádně velká firma (Booking.com) a kanceláře se přesunuly do horního patra budovy v centru Barcelony. Začínali jsme v malé krabici a teď jsme už měli pro sebe celé patro v lukrativní oblasti. Každý týden teď přicházel nový kolega a naše počty se zněkolikanásobili. Týmu programátorů teď velel výstřední Nick, který si vařil čaj ve velkém samovaru, pěstoval bonsaje, u sebe nosil samurajský nožík, nesnášel technologie a do práce chodil ve svetru, i když už byl španělský červen. Když jsem viděl jeho Skype profil poprvé, říkal jsem si, proč si někteří lidé dávají jako fotku nějakou šílenost z netu à la Borat místo sebe. Při prvním videohovoru jsem však pochopil, že realita je ještě horší. Jeho názory však byly neméně výstřední. Doma by se obešel i bez elektřiny, protože tam neměl ani počítač, ani mobil. Technologiím prostě nedůvěřoval. Takových lidí se sice možná pár najde, jenomže běžně nezastávající pozici „Vedoucí technologického výzkumu a vývoje“. Rád by rozpoutal jadernou válku, při které by mělo zahynout 99% lidí na planetě, protože jich je příliš mnoho a většina jich je stejně zbytečná. Následnou zničenou infrastrukturu a technologickou úroveň bychom měli zpět vybudovat z knížek za pouhé 2 roky. No prostě normální chlapík .

Den po mém třetím „prvním“ dni do práce nastoupil i Čech Honza. Konečně si bylo s kým popovídat i v rodném jazyce. Do české hospody jsme začali chodit skoro pravidelně a občas s sebou brali i Nicka. Ten nám ve své moudrosti ve všech směrech otevřel oči, neboť měl rozsáhlé znalosti a vždy pravdu. Jen díky němu víme, že se vyplatí se přestěhovat na Sibiř nebo do Číny, kde budou mít Evropané po úpadku Evropy privilegované postavení a že kultura byla vytvořena jen proto, aby se k sobě lidé nechovali hezky. Škoda, že tohle neví i Somálci. Aspoň že s Honzou se mluvit dalo .

: Takoví běžní zaměstnanci

Šéfové z mého odchodu nadšení nebyli, ale nějak to přijali. Pochopitelně měli námitky, že chci odejít za pouhé 2 týdny od oficiálního oznámení, nicméně neoficiálně jsem to zmiňoval už několik měsíců. Můj předposlední pátek ve firmě tedy šéf při společném obědě můj odchod oznámil i před ostatními a pronesl proslov. Za to si ho ještě více vážím. I za jeho hravost, která ten den málem vyústila v katastrofu. Hned po proslovu si začal hrát s létajícím modelem vrtulníku a přitom začal vykládat, že kdyby přišel některý z investorů, musíme ho rychle schovat. Historka zněla nějak takto: když seděl v kanceláři a investor mu položil otázku, co bude první věc, kterou si z peněz pořídí, odpověděl mu, že to bude to dron. Pak se začal smát smíchem jemu vlastním, ale investor zachovával kamennou tvář, načež mu sdělil, že v žádném případě. Nedávno dron v Americe zabil člověka a nehodlá tedy takové bezpečnostní riziko podstupovat. Sotva nám to šéf dovykládal, jeho vrtulník zrovna prolétal kolem dveří a začal se vymykat řízení, když v tom do místnosti vstoupil jeden z jeho zaměstnanců. Vrtule drona se mu zabořily přímo do krku a on se skácel k zemi.

Naštěstí jen ze šoku, vrtule byly z plastu a ne polykarbonu jako u případu v Americe. Fred prostě jen nevěděl, jak zareagovat na něco, co se mu zasekává do krku a jestli náhodou nezačal umírat na následky tepenního krvácení. Vrtulník však nebyl jediná hračka kanceláře. Ta obsahovala i 4 NERF zbraně na gumové projektily, kterými jsme se běžně ostřelovali na konci pracovního dne. Kolegové kryjící se za stoly a šéf za plakát firmy, který se posouváním stával mobilním štítem byl naprosto běžný odpolední obraz.

: JC vyhrožuje Cristině

Rudá smrt přichází

Trochu obecněji a vážněji. V mém prvním příspěvku o Barceloně jsem zapomněl zmínit sílící separatistické tendence. „Madrid nám dává málo peněz“ nebo „Nejsme pro Madrid důležití“, znělo stále častěji (argumenty jsou skoro vždy stejné, mění se jen místo a čas, jako u nás Česko a Slovensko nebo Čechy a Morava). Katalánsko podle místních není v žádném případě Španělsko a je třeba se odtrhnout. V průběhu roku jsem zaznamenal nejen navýšení počtu „vyznavačů“, ale teď byli i ráznější. Barcelona je velké a ještě poněkud kulturní město, ale můj AIESEC buddy mi říkal, že když chtěl doma v Pyrenejích vyvěsit vlajku Španělska, matka mu to zakázala kvůli hrozbě veřejného lynče.

Při této návštěvě Španělska jsem však zaznamenal i další, pro mě ještě více znepokojující trend. Protože mám s myšlenkami této ideologie docela potíže, nemohl jsem si nevšimnout sílící vlny socialistických nálad. Přikrádá se velmi opatrně, neboť rok předtím o ní ještě nebylo slyšet. Pochody s transparenty ulicí, plakáty špinící kapitalismus a velebící socialismus jak v Barceloně, tak i ve Valencii. Jak už to na světě chodí, lidé při krizi hledají alternativy k aktuálním systémům a uchylují se k radikalismu. Přijde snad příští vlna rudé smrti z jihu?

: Chceme být samostatné Katalánsko, ale se Sovětským svazem zároveň!

Valencie

Při svém posledním víkendu v Barceloně jsem se rozhodoval, kam se ještě naposled podívat. Lidé i internet doporučovali město Olot se svými skalními masivy na severu Katalánska, ale jak už to ve Španělsku bývá, měl jsem na internetu opravdu problém najít spolehlivou informaci o odjezdu autobusu. Při vyplňování profilu na TripAdvisoru jsem si ještě v sobotu ráno prošel jejich nabídku top 100 měst. Poslední místo náleželo Valencii a protože to není žádná vesnička o třech obyvatelích, najít autobus nebyl problém. Zbývala sice jen hodina do odjezdu, ale s trochou námahy jsem ještě autobus stihl.

Tato země je ještě větší, než jsem myslel. Cesta autobusem trvala 4 hodiny a to jsme jeli jen po pobřeží do poloviny Španělska. Město to není špatné, tedy když si odmyslím ten silný puch moči v centru. Nějaké zajímavé památky má. Hlavně ale má na Španělsko nezvykle množství zeleně, které by Barcelona mohla jen závidět. Při pohledu na mapu lze spatřit řeku, s tím rozdílem, že místo modré barvy je zelená. Park je skutečně ve tvaru řeky, takže se různě kroutí a připomíná vodní tok, který končí až v moři. Dokonce přes něj vedou i mosty, které jsou označeny pořadovým číslem. Takové malá zelená oáza na jihu Evropy.

Valencie je však známá hlavně svým „City of Arts and Sciences“, který je zajímavým architektonickým dílem. Protože po návštěvě centra jsem už neměl tolik času, nastavil jsem si koncovou pozici v mobilu a vybral se nejkratší trasou. Avšak stejně jako spoustu lidí přede mnou a i po mně, mě poslala GPS do míst, která bychom si raději odpustili. Mnoho lidí už vykládalo svůj příběh o tom, jak díky své navigaci skončili někde v poli. A teď se to stalo i mně.

Panorama velkého města se na obzorech postupně začalo zmenšovat a vedle mě stály jen rozbořené domy. Teď už jsem jen čekal, kdy na mě vyskočí nějaký ten squatter a slušně mě požádá o napíchnutí se na jeho nůž. Postupně jsem prošel kolem ruin, uzavřeného závodního okruhu, který už byl zčásti zatopený a zarůstajícího fotbalového hřiště. Na něm hráli lidé, ale cedulka zákazu focení jim dodávala jistou vážnost, které jsem se raději nepřál podívat blíže na zoubek. Pravděpodobně šlo však o místní, kteří se sem dostali z nějakého neznámého směru. Přede mnou se totiž konečně vyrojilo sídliště, které vypadalo, že je normálně obývané. Mělo to jeden háček. Přetínala ho železnice s vysokými ploty.

: Ruiny ve Valencii

Za plotem

Když jsem došel k plotu, komplex už byl na druhé straně vidět. Celkově tak železnice rozdělovala dvě kontrastní části města. Jedna bylo sídliště vedle architektonického veledíla, protkané levandulovými výzdobami a druhá chátrající ruiny s odpadky a rozbitým sklem na zemi, kde to i ve dne vypadalo vskutku depresivně. Očividně se na druhou stranu nedalo přejít a i blízký most byl po krátkém zkoumání dole neprůchozí, protože ho na druhé straně zasypali. Nešlo to jinak, času bylo málo, vrátit se tedy nedalo. Na rozhraní mostu a normální úrovně byl krátký úsek, na který by se dalo s trochou námahy vyhoupnout. Na tělocvik jsem přece dělal horostěnu, neměl by to být problém. A taky že nebyl, výškou jsem dosáhl akorát na spodní příčku, což už se dalo použít. Zevnitř už byly na plotě nějaké úchyty, kterými se dalo lézt ven. Dovnitř to nešlo. Na druhé straně byl most výš, takže trik s ním se dal aplikovat pouze z jedné strany. Měl jsem aspoň trochu štěstí, když už mě navigace dostala do tak prekérní situace.

Každopádně ale výletu, který jsem si nadělil k narozeninám, nelituju. Po něm následoval poslední týden v práci, rozloučení se s ostatními a návrat do Brna. Jedna velká životní kapitola s názvem „Španělsko“ se uzavřela. Přede mnou leží nové cesty a je na mně, kterou z nich se vydám dál.